Parní lokomotiva je symbióza topiče a strojvedoucího, když jeden selže, druhý je nahraný, vypráví historik lokomotiv
Výtvarníka a historika lokomotiv Bohumíra Goldu živí grafika, reklama, design a malba. Parní lokomotivy se ale staly jeho celoživotní vášní. „Před sestrojením parní lokomotivy se lidé přibližovali koňmo nebo pěšmo, pak parní lokomotiva sblížila všechny lidi na světě,“ přibližuje vznik parních lokomotiv. Jak je náročné obsluhovat parní lokomotivu?
Je topení u parní lokomotivy věc citu? Když jedu do kopce, tak u elektrické lokomotivy stačí přidat, ale u parní lokomotivy se musí topit dlouho před kopcem..?
Je to tak, parní lokomotiva je o naprosté symbióze a souhře dvou lidí – strojvedoucího a topiče. Když jeden z nich bude takzvaně ničemný, druhý může být sebelepší, a je mu to k ničemu. Obsluha parní lokomotivy je o naprosté souhře těchto dvou lidí – před kopcem se topič musí připravit, musí mít živý oheň, aby strojvedoucí měl dost páry, jinak by do kopce nevyjel.
A je to otázka citu, zkušeností, které se nedají nabrat za rok, tyto zkušenosti se předávaly z generace na generaci. Měl jsem štěstí, že jsem začal jezdit v roce 1987, učili mě ještě staří páraři, kteří byli u Československých státních drah někdy od poloviny 50. let.
Čtěte také
Důležitá je souhra topiče a strojvedoucího, ale bude to asi také stroj od stroje?
Dokonce to není jen stroj od stroje, je třeba spousta strojů stejné řady, některý je lepší, některý horší. Závisí to na technickém stavu. Jsou věci mezi nebem a zemí – tahle mašina vařila, tahle ne, je to o technickém stravu a každý stroj se chová trošku jinak.
Co je na tom tak fascinujícího, že obdivujete každý detail?
Je to filosofie parní lokomotivy, to je stroj, který v sobě snoubí dva naprosto nesmiřitelné živly – oheň a vodu. A oba dva živly jsou spoutány v jeden technický celek, který je naprosto úžasný svou mechanickou jednoduchostí, čistotou a provedením. A ten celek se chová tak, když je tedy provozní, že do kopce funí, z kopce jede hladce. Je to takový velký drak, který chrlí páru a jiskry. Navíc je esteticky nádherný, je potřeba říct, že design parních lokomotiv zpracovávali světoví designéři. Je to úžasný estetický celek.
Když se budeme bavit o lokomotivě, kterou opravujete se svými přáteli, tak kde je kremák a kde se taková lokomotiva opravuje?
Kremáka, který je majetkem Českých drah a my ho máme pronajatého, stejně tak jako máme pronajatou kolej v depu v Libni, máme v depu a opravujeme to svépomocí. Samozřejmě to trvá podstatně déle, než kdyby to člověk poslal za obrovské finanční prostředky do nějakých dílen, které ani v současné době v Čechách nejsou. Ale je to zájmová činnost, děláme to rádi.
Musí to stát spoustu peněz. Těší vás potom výsledek, když lokomotiva jede a je funkční, nebo je to jenom nějaká hra, jestli jste tak dobří a dokážete to zprovoznit?
Samozřejmě to děláme s vizí, že se to bude hýbat. Když bude mašinka živá, bude rozdávat spoustu radosti, není to jenom o nás. Lokomotiva, když je v tom neprovozním stravu, je to jako kdybyste srovnávala vycpané zvíře s živým zvířetem v zoologické zahradě. Je to velmi diametrální rozdíl.
Co všechno obnáší opravovat parní lokomotivy? Poslechněte si celý rozhovor.
Související
-
Historická lokomotiva Kafemlejnek je pýchou jaroměřské Výtopny. Čemu železničáři říkají bobík?
Železniční muzeum Výtopna v Jaroměři vede spolek nadšenců, jejichž vášní je železnice. Jak vypadá pravá vášeň ke strojům?
-
Nádraží v polském městě Wolsztyn nabízí historické parní lokomotivy i pravidelné spoje
Staré vagony, návěstí, tendry s uhlím, ale i parní lokomotivy a dokonce funkční točna. To jsou hlavní lákadla vlakového depa v polském městě Wolsztyn.
-
V jídelním voze se potkává celý svět, říká vrchní jídelního vozu. Jízda ve vlaku je jako divadlo
Učil se na hospodského, studoval divadelní studia a od dětství ho to táhlo k železnici. Pro Pavla Peterku, vrchního jídelního vozu, je práce celoživotní vášní.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.