Velký návrat Ondřeje Adámka do Čech? „Otevírají se mi dveře, najednou je silná vůle a jde to,“ pochvaluje si hudební skladatel

Vaši Polednici jsem viděl v provedení Symfonického orchestru ČRo. Jaké to je, když tam přinesete partituru a třeba hráč na bicí nástroje najednou zjistí, že má ťukat na kuchyňský hrnec, neřkuli na zavařovací sklenici? Snažíte se dostat do jeho duše, co si o tom asi tak myslí?

Ani nesnažím, spíš s ním vypracuji ten zvuk, aby prkýnko a nůž znělo jako prkýnko a nůž. Tehdy jsem u toho bohužel nebyl, zrovna se mi rodila druhá dcera, takže jsem se na poslední chvíli musel omluvit a poslal jsem video s takovou zdravicí. A to video, myslím, pobavilo publikum.

Čtěte také

Dirigování je dialog, ne uplatňování vlastního ega. Vždy hledám správné nastavení vzájemné inspirace, říká Jakub Hrůša

Říkal jsem, že až s prvním dítětem jsem zjistil, že to, jak jsem vyjádřil křik dítěte, kdy 40 sboristů mačka takové ty pípavé hračky pro psy a vytváří to úplně šílený zvuk, že jsem byl ještě příliš mírný v tom vyjádření. Tak to prý publikum v mé videozdravici pobavilo, ale u zkoušek jsem nebyl.

Zkoušel jsem dvakrát – v Krakově, Katovicích a pak v Paříži. Nebylo žádné pozdvižení. Bicisti jsou tak nějak zvyklí na všechno. Tam dokonce i když ta polednice vstoupí, tak jeden hráč na bicí nástroje musí pumpovat velkou pumpou na míče, a taky to zvládl, i ta česká nahrávka je velmi dobrá.

Je tedy pravda, že když si člověk poslechne provedení SOČR, tak na něj dýchne ta atmosféra, jako když si Polednici četl poprvé. Něco takového v podvědomí člověk měl, takové ty zvláštní zvuky, vesměs až děsivé… 

To říkáte přesně, protože já miluji tu Dvořákovu Polednici a on zhudebnil každý verš Erbena. Je to báseň, kterou ještě naše generace znala nazpaměť, skoro všichni. Dneska nevím, jak to přesně je, možná pořád stejně.

Rozhodl jsem se udělat to samé co Dvořák, ale s dnešními prostředky. To znamená jít hlouběji, jak říkáte, do podvědomí, nevědomí a už vyjádřit ty emoce, tu hrůzu naplno. Realisticky a až přehnaně.

Jedna hudba se dvěma póly 

Jak to máte s hudbou? Existují podle vás třeba dvě hudby, klasická a soudobá?

Ne, neexistují. Dokonce mám krásnou vzpomínku, že jednou Marek Kopenec napsal článek Hudby jsou dvě a Miroslav Srnka na to odpověděl, že hudba je buď jedna, nebo tisíce a jedna. Byla to velmi zajímavá polemika.

Pro mě je hudba jedna se dvěma póly – geniální, strašná. A mezi těmito póly se pohybujeme v rámci jedné hudby. Takže akceptuji velkou šíři hudby, nemůžu říct, že všechno, to určitě ne, ale jde mi o to, aby byla dobrá.

Čtěte také

Zelenkova hudba má v sobě vroucí city a duchovní náboj. Vytvořil naprosto originální styl, líčí varhaník a dirigent Adam Viktora

Spolupracujete zejména s tělesy a s umělci, které už znáte, s nimiž máte nějakou zkušenost. Ale když přijde nabídka od někoho pro vás neznámého, musíte si je nějakým způsobem jako dirigent osahat?

Určitě. Na první zkoušce po nějaké době, kde jsou i noví hudebníci, a je vždycky znovuosahání. Nejčastěji jsem pracoval s Ensemble Moderne, s tím jsem nazkoušel svoji operu před rokem a půl. Měli jsme dva měsíce zkoušek a předtím už jsem s nimi čtyřikrát něco dělal jako dirigent a skladatel. Tak ty dobře znám.

Ale stejně – nová situace, nový prostor, nová konstelace. Oni se mezitím změnili, já jsem třeba ještě taky nějak dovyrostl… Postavit se před orchestr, který jsem nikdy neviděl a ani netuším, jak funguje, tam můžou nastat velmi speciální situace. A někdy i velmi složité. Je to samozřejmě velmi složitá hudební, psychologická i lidská práce.

Comeback do Čech

Jak se těšíte na 14. května?

Moc, těším se.

Je to vaše první Pražské jaro?

Myslím, že byla skladba Karakuri v roce 2018. To jsem taky nemohl, protože jsme nacvičovali zrovna v Mnichově Alles klappt a to bylo určitě Pražské jaro.

Ale je to můj takový letošní velký comeback do Čech, protože jsem mimo svou vlast už větší část života, 27 let. Za tu dobu došlo třeba k pěti provedením a ke třem větším, ale letos se to najednou rozjelo. Takže jestli můžu říct dnes, tak dnes máme českou premiéru.

Pojďme říct, že v době, kdy si spolu povídáme, je česká premiéra.

Čtěte také

Magdalena Kožená: ZUŠ vychovávají profesionální umělce, ale také publikum a kulturnost národa

Přesně. A to je krásná příležitost. Takže velký orchestrální koncert v době, kdy si spolu povídáme čili dnes, velký orchestrální koncert na Pražském jaře, kde pak ještě zazní moje duo v posledních dnech s Ensemble Moderne pro cello a kontrabas, a pak ještě v Ostravě. To je sice v přípravě, ale otevíráme novou verzi skladatelské soutěže Generace zaměřené přímo na orchestrální dílnu pro mladé skladatelky a skladatele.

Je to takové, že se mi najednou otevírají dveře. Ne že bych sem nesměl, ale zprvu jsem se moc nechtěl chlubit, co všechno si můžu v zahraničí dovolit a zažít, protože tady moji kolegové ty možnosti prostě neměli.

A pak byla i chuť, ale je to organizačně a časově náročné. Moje skladby potřebují plno bicích nástrojů, plno příprav nejen ze strany hudebníků a hudebnic, ale taky kustodů, organizace orchestru, techniky. A najednou je ta vůle tak silná, že to nějak dají dohromady a že to přece jenom nějak jde. A já jsem velmi šťastný.

Na jaké překvapení se mohou těšit návštěvníci Pražského jara? Co je to airmachine? Cítí se Ondřej Adámek být světoobčanem? A proč je jeho víra směsicí hinduismu, buddhismu a křesťanství? Poslechněte si celý rozhovor.