Dirigování je dialog, ne uplatňování vlastního ega. Vždy hledám správné nastavení vzájemné inspirace, říká Jakub Hrůša

Pane Hrůšo, váš problém je v tom, že toho děláte tolik, že kdybych měl tu afiliaci tady přečíst celou, tak nezbyde čas na otázky. Takže s odpuštěním možná na některé vaše aktivity zapomeneme, ale nemůžeme zapomenout na to, že jste se stal hudebním ředitelem Královské opery v Londýně. Co vlastně dělá hudební ředitel? Jak toto můžete ovlivnit? Bude tam víc českých umělců? 

Čtěte také

Stehlík chrlí motivy, zato slavík je skladatel. Obměnami se vrací a graduje, oceňuje hudební šéfredaktor Hurník

To není můj primární cíl, ale asi se to stane samo sebou, že tam bude o něco větší zájem o český repertoár. Spíš než české umělce budu mít v představě české skladatele proti tomu, jak to bylo s mým předchůdcem. Ale jinak je hudební ředitel zodpovědný za hudební konání domu se vším, co k tomu patří. To je starost o orchestr, sbor, sólisty, do určité míry spolupodílení se na výběru interpretů i pro jiné dirigenty, pro jiné inscenace, určité ovlivnění režisérů – minimálně těch, s kterými sám spolupracuji.

No a samozřejmě i takové to osvětí nebo kontext celého domu. Ten dům hodně stojí na podpoře soukromých dárců, kteří se velice upřímně a velice pěkně zajímají o to, co ta opera, kterou sponzorují, dělá a jak to dělá. To jsou desítky lidí. A samozřejmě je tam celý hudební tým v čele s tím, komu se německy říká „Studienleiter“, „head of music“. A to jsou pianisté a jazykoví poradci, „company office“ a tak dále. Čili toto všechno je sféra, ve které mám jakousi vůdčí úlohu.

Je to dům, který má tradici a genius loci. Může se tam experimentovat?

Může, pokud to nepoloží kasu. Samozřejmě že v Anglii nebo v Londýně je fungování instituce tohoto typu trochu jiné než u nás a je daleko závislejší na prodeji vstupenek neboli na zájmu publika a právě na soukromých dárcích. A je potřeba uzpůsobit to, co se hraje tak, aby to bylo nejenom umělecky podnětné, zajímavé a výheň, ale aby to fungovalo i ekonomicky. Na to se prostě nesmí zapomínat. 

Jestli jsem to dobře spočítal, tak před 70 lety řídil tuto instituci Rafael Kubelík. Povídáte si s ním někdy na dálku?

Čtěte také

Vesmíry skladatelů procházím jako slepec. Někdy se snažím jen hudbě nepřekážet, líčí dirigent Hanus

To je hezky položená otázka. Nepovídám, ale jeho přítomnost coby předchůdce je ve mně jednoznačně přítomná. Podobně to je samozřejmě v České filharmonii do budoucna a na mnoha místech, kde hostuji. V Chicagu, kam jezdím pravidelně a letos tam mám dva týdny takovou malou rezidenci, byl taky krátce šéfdirigentem. Byl jsem relativně blízko úvahám o větším semknutí s nimi. A podobně je to v Mnichově, kde působil v Bavorském rozhlase.

Takže je to takový můj dost významný předchůdce v mém portfoliu. Vídeňští filharmonikové na něho rádi taky vzpomínají. Ne osobně, protože ta generace už je jiná, ale jako na toho českého dirigenta, který tam s nimi pravidelně a rád spolupracoval.

Osobní přístup je zásadní

Diriguje se každý orchestr jinak, byť hraje tutéž skladbu?

Jednoznačně. Principy zůstávají stejné, ale každý orchestr – jako osoba – potřebuje trochu něco jiného. A ten osobní přístup ke kolektivu je, myslím, úplně zásadní pro úspěch dirigenta. A nejenom to. Nejenomže máte něco připraveného pro orchestr A, B nebo C, ale necháváte ještě velké pole otevřené pro to, co ten orchestr každý ten den, v každém tom repertoáru, v každém tom koncertu zrovna nejvíc potřebuje.

Vždycky říkám – stoprocentní příprava, ale potom její, s nadsázkou řečeno, padesátiprocentní uplatňování vaší vůlí. V těch zbylých 50 procentech je potřeba dobře poslouchat, co ti lidi potřebují, co sami ze sebe dávají, čím vás inspirují. Reagovat na to, aby to byl dialog, aby to nebylo uplatňování vlastního ega a stoprocentní vůle, ale aby ta inspirace byla obousměrná.

A vy poznáte, jak vás hudebníci berou, co si třeba o vás myslí? Vycítíte to?

Čtěte také

Zelenkova hudba má v sobě vroucí city a duchovní náboj. Vytvořil naprosto originální styl, líčí varhaník a dirigent Adam Viktora

Až moc. Záviděl jsem často některým kolegům, jejichž ego je tak zbytnělé, že nevidí ani necítí nic než vlastní zájem. A mně to nedělá dlouhodobě dobře. Není to, že bych nevěděl, co jim mám říci, nebo že bych dirigoval podle orchestru. Samozřejmě že ne.

Ale situaci, kdy orchestr opravdu chce hrát podle vás i podle sebe v takové té správné balanci, jsem zažil už mockrát a je mi tak drahá, že jakákoliv jiná varianta – že tomu orchestru něco nutím anebo naopak, že je nechávám planět, aby dělali, co chtějí – je pro mě úplně nepřípustná.

Vlastně to je jedna z věcí, kterou vždycky hledám, to správné nastavení vzájemné inspirace, abych měl věc pevně v rukou, ale kdykoliv je to jen trochu možné a ve prospěch věci, abych orchestr nechal svobodně se projevit a hrát. A to je potom ten správný mix.

Živost jako klíč

Partitura klasických děl se nemění, takto to prostě ti skladatelé napsali. Co tomu může vtisknout dirigent?

Podívejte, Shakespearovy hry se taky nemění. A co tomu může vtisknout herec recitující monolog ze Shakespeara nebo režisér, který vede herce v tom celkovém pojetí hry? Fotbalová pravidla se taky nemění, tak co tomu může vtisknout trenér nebo kapitán mužstva?

Je to vždycky nové. Klíč je ta živost, to, že to není muzejní věc z minulosti, která jednou už byla napsána a je vystavena ve vitríně, ale že je to neustále znovu a znovu oživované a aktualizované nadčasové dílo nadčasových hodnot.

Co potřebujete k tomu, abyste dobře nastudoval skladbu podle sebe? Je to jenom partitura, nebo i pochopení doby, kdy vznikala, rozpoložení, v němž to autor skládal a podobně?

Čtěte také

Stát se hudebníkem ve zralém věku byl v době baroka punk, říká o Myslivečkovi dirigent Luks

Všecko k tomu patří, ale to, co jste řekl jako druhé, je sekundární pomoc. V principu věřím tomu, že to nejpodstatnější je opravdu v té partituře zakódováno. Ale ignorovat to B nelze, protože to patří k interpretaci. Tam je ten obsah, tam je ten kontext, perspektiva, ve které autor působil. A není to tak, že bychom chtěli dneska, když hrajeme starší hudbu, replikovat kontext tehdejší doby, ale spíš to rozpoložení autora tehdy tkvělo v nějakém kontextu, který přenášíme potom do dneška. To je taková aktualizace.

V divadle je to podstatné, aby to dílo promlouvalo. Jednak svou nadčasovostí, tím, co se nemění, a i nás upozorňovalo, že ta nadčasovost existuje, že ne všechno je móda, ne všechno musí být naroubováno na dnešek, že jsou i určité věci, které přetrvávají. Ale zase – aby to nebylo muzejní, je potřeba komunikovat s lidmi, kteří žijí dnes a prožívají dnešní problémy. 

Kdy začal Jakub Hrůša poslouchat klasickou hudbu? Jak důležitá je pro něj symfonická báseň Vltava? A kdo byla Vítězslava Kaprálová? Poslechněte si celý rozhovor.