Byly nervy, jestli to Petr Uhlík vezme. Společné představení Švýcarsko je pro mě hra za odměnu, líčí Ivana Chýlková

Myslíte, že štěstí je důležité v profesi?

Myslím, že je nejdůležitější.

Ale přece jen člověk musí mít zdatnost, um, řemeslo...

To s tím souvisí. Ale když nemáte štěstí, můžete umřít bez toho, aniž by to někdo spatřil.

Není žádné štěstí hrát se slabším hráčem. Vždycky je lepší hrát se silnějším hráčem, protože ten vás táhne nahoru.

Jak moc se dá věřit těm odpovědím, že člověk musí mít štěstí i na kolegy? Když budeme pitvat to štěstí.

To v každém případě. Protože byť děláte práci, kterou máte rád, která vás dělá šťastným, tak můžou být lidi, kteří vám to dost znepříjemní, a máte po štěstí. Máte poloviční štěstí.

Jak se pozná to štěstí na kolegy? Že musí být kamarádští? Vždycky jsem to četl jako takovou do jisté míry frázi. Ale mě zajímá, v čem to štěstí je? Že musí být dobrá parta?

Když si ti lidi nějakým způsobem rozumí, slyší na sebe, tak divák potom dostane nejenom tu samotnou věc, třeba když je dobře nazkoušená atd. Ale to, že lidi jsou spolu rádi a že spolu rádi hrají, tomu dá nadstavbu navíc. A to nenazkoušíte. Ta buď je, nebo není. Někdo tomu říká chemie. Musí to ty lidi spolu hrozně bavit.

Čtěte také

U nás doma se ke slovu nedostanete. Všichni mluví najednou a zaujme ten nejhlasitější, směje se Ivana Chýlková

Jak moc může herec svým výkonem ovlivnit představení? Když je jeden excelentní a druhý ne? Hledám ten význam individuality v herectví.

Není žádné štěstí hrát se slabším hráčem. Vždycky je lepší hrát se silnějším hráčem, protože ten vás táhne nahoru. Slabší vás táhne vždycky dolů. Pak jsou herci, kteří se rádi exhibují bez ohledu na autora, bez ohledu na režii, bez ohledu na kolegy, protože by šli za malým smíchem světa kraj a vykašlou se na všechno ostatní. Tak to je taky tragédie.

Švýcarsko v Divadle Ungelt

Jedna z posledních premiér proběhla v jednom z nejmenších divadel v Praze, 21. března v Divadle Ungelt. Švýcarsko je inscenace, která přináší možná trošku opomíjený osud Patricie Highsmith. Znala jste ji předtím?

Od Patricie Highsmith jsem znala Ripleyádu. Další její tvorbu jsem neznala. Znala jsem filmy, které podle ní byly natočené.

Ale její život?

Ne, s jejím životem jsem se seznamovala až teď během zkoušení. Byla to opravdu velmi svérázná, nesnesitelná, nesnášenlivá žena. Nebývale talentovaná, nebývale tvrdá a uvnitř, myslím si, dost nešťastná a křehká.

Proč jste vzala tu roli?

Protože se mi líbila ta hra. To byl jediný důvod. Pak přicházely různé obavy. Je to malinké divadlo, lidi jsou hrozně blízko. Už v Činoheráku mám pocit, že jsou hodně blízko, že by mohli být trošku ode mě dál, protože mám ráda ten svět na jevišti a potom diváci v té tmě. V Činoheráku se světlo odráží do prvních řad, to nemám ráda. A tady jsou ještě blíž, takže z toho jsem měla hrůzu.

Čtěte také

Představitel vraha Hojera: Lidé mi děkují, že se mě bojí. Psychický přetlak potřebuji vymlátit, říká herec Uhlík

Líbila se mi ta hra a potom jsem měla možnost mluvit taky do obsazení, protože tam hrajeme jenom dva. Po tom sítu, co jsme měli, padlo rozhodnutí na Petra Uhlíka. A teď byly nervy, jestli to tento herecký génius vůbec vezme. On zrovna odcházel z Ústí, tak to vzal.

Já jsem se ještě teda jela podívat na něj do divadla, protože mě hrozně zajímalo, jak funguje. Viděla jsem ho v Metodě Markovič, kde jsem samozřejmě zešílela jako všichni, ale chtěla jsem vidět, jak funguje s ostatními. Jestli se právě nejedná o takového kolegu, který se dere dopředu za každou cenu, bez ohledu na autora. A bylo to brilantní. Tak jsem si říkala, jestli teda můžu, tak toho bych chtěla. Já v téhle věkové kategorii moc lidí neznám.

A co musí on splňovat? Jaký je předpis té role? Je ten agent, který přichází navštívit autorku?

Přijde ji požádat, aby napsala dalšího Toma Ripleyho. Víc vám nemůžu prozradit. Ale Patricie Highsmith je reálná figura a tohle všechno kolem ní, co se děje, je fikce.

Ona byla daleko starší, ne?

Ano, to byla první slova, které jsem řekla: „Prosím vás, já jsem na tu roli ale mlaďounká, ne?“ Ale oni byli milí, rozesmáli se a řekli: „Ale tam jde o její vnitřní sílu.“ A pojďme si říct, že já tak mlaďounká nejsem, jen se tak cítím. To je jiná věc. (směje se)

A potom byla pro mě další novinka v mém hereckém životě, že jsem nikdy nehrála představení jenom ve dvou. Vždycky jste tři, čtyři nebo víc, vždycky tam přijde nová energie, nějak se to naruší, nějak to funguje... A tady jsme museli na sebe slyšet, rozumět si. To byl taky velký risk. Proto jsem se jela podívat na něj do divadla, abych tohle viděla. To všechno byl předpoklad, že to půjde.

To stačí – jednou ho vidět?

Ano, protože si myslím, že tomu nějakým způsobem rozumím, že jsem schopna tomu porozumět, jak to funguje. A musím říct, že to funguje líp, než jsem si vůbec dokázala představit. Pro mě je to úplné štěstí. Tohle je hra pro mě za odměnu.

Čím si vysvětlujete – a je to vidět v hledišti –, že divadlo jako médium, byť se jedná o médium relativně staré, přežije? Že lidi chodí a dokážou zaplnit hlediště?

V dnešní době myslím, že to zůstává nejautentičtějším lidským projevem. Všude je AI, všechno je ztechnologizované, divadlo je autentické.

Jak prožívá Ivana Chýlková velikonoční tradice? Co pro ni znamená Studio DVA? A jací jsme my Češi jako divadelní diváci? Poslechněte si celý rozhovor.