Hudbu jsem psal tanečníkům pod nohy, říká o adaptaci Knihy džunglí skladatel Marko Ivanovič

Musí dirigent do džungle, aby si poslechl ty zvuky, které skládá? 

Čtěte také

Sedm repríz a už je to hit. Mauglí v libereckém divadle F. X. Šaldy válcuje konkurenci

Příroda je mi velmi blízká, chodím rád na čundry, do lesa. Viděl jsem i jihoamerickou džungli, takže není mi to prostředí cizí a snažil jsem se to do hudby nějakým způsobem dostat. Samozřejmě je to určitá stylizace, kromě přírodních zvuků mi byla inspirací hudba přírodních národů. To znamená africká, indická trošku. Ta se blížila tomu, jak Indii vnímali Beatles. Ale trochu jsem se tomu bránil, chtěl jsem, aby to bylo univerzálnější, indické reálie nejsou pro tu knížku tak podstatné. Ani Kipling to nebral tak, že popisuje Indii, ale spíše vztah přírody a člověka.

Šlo mi vyjádřit přírodu v její divokosti, to znamená jako nějakou zvláštní krásu, která je divoká, nepředvídatelná, ale přesto je v ní nějaká harmonie. Navzdory všem nepravidelnostem, skřekům a zvláštním zvukům to pořád dává nějaký smysl a jsou tam melodie, kterých se člověk může chytit.

Kdy jste pochopil, že jeden perkusista nestačí?

Dirigent Marko Ivanovič|foto:Tomáš Černý, Český rozhlas

Ještě než jsme začali psát, tak jsem musel říct, pro jaké nástroje to bude. Což bylo velmi riskantní, tak jsem si vymyslel univerzální symfonický orchestr po jednom člověku, to znamená od každého nástroje jeden. A od začátku mi bylo jasné, že bicí tam budou hrát dost důležitou roli, tak jsem si říkal alespoň dva bicisti. A už za pár měsíců jsem si říkal – měl jsem tam vzít radši tři. A dneska klobouk dolů před našimi pány bicisty, protože mnohem větší pohodu by měli, kdyby to hráli tři lidi, protože těch bicích je tam strašně moc. A musel jsem to nakonec napsat tak, aby bicisti hráli třeba na dva nástroje současně. Takže je to džungle postavená na bicích nástrojích, takový koncert pro bicí nástroje.

Celé naše pojetí Mauglího je trochu ekologický apel – pochopí, že nemůže žít v pralese a že jeho smyslem je být mezi lidmi a učit je přírodě rozumět
Marko Ivanovič

Jak se píše taneční hudba?

Je to moje taneční premiéra. Skladatel je najednou před problémem, zvlášť pokud to má být příběhová záležitost, že se nemůže opřít o text, lidský hlas, musí věřit hudbě a pohybu. S Matějem jsme vymysleli nějakou scénu, já napsal nějakou hudbu, a pak jsme byli překvapení, co s tím choreograf Štěpán Pechar udělal. Uvědomil jsem si, že strašně málo víme, jak bohatý je slovník tanečníků, co všechno jsou schopní tanečně udělat, třeba stylizovaně, ale ještě úplně jinak, než si dokážeme představit. Doufám, že se mi podařilo hudbu, kromě toho, že příběh vypráví, napsat tanečníkům tak říkajíc pod nohy. K tomu jsem měl vždycky velký respekt.

Napsal jste to nejdříve celé? Jak to vzniklo?

Některé části vznikly tak, že jsem dodal hudbu ke scéně, o které jsme byli s Matějem přesvědčení, že by měla vypadat. A Štěpána to k něčemu inspirovalo. Ale byli tam i opačné případy, například veliká soubojová scéna byla hotová dřív než hudba.  A psal jsem na základě videa natočeného ze zkoušky tanečníkům přímo pod nohy, přičemž jsem se snažil příliš neomezovat hudbou, spíš jim dávat zásadní impulzy a inspiraci. Myslím, že jsme si jak pohybová, tak hudební složka zachovali určitou míru nezávislosti.