Talkshow Jana Pokorného: Ester Geislerová, Milan Šteindler a Ondřej Sokol o režii i filmech s hvězdičkou

Máte společného nejen to, že jste herci, ale zároveň i režiséři, i když Ester ještě nerežírovala celovečerní hraný film, ale to jistě přijde...

Ester: Ano, zatím jsem režírovala spíše kratší formáty. Můj nejdelší formát byl asi dvacetiminutový dokument. Režírování je ale pro mne neorané pole a zároveň vzrušující dobrodružství.

Čtěte také

Ester Geislerová: Technologie vztahy nekazí, ale důležité věci si máme říkat z očí do očí

Milan Šteindler režíroval svůj první film Vrať se do hrobu už v roce 1989. A aby toho neměl málo, tak hned hrál i hlavní roli. Byl byste schopen poradit Ester, jak neorané pole začít orat?

Milan: Nejdůležitější je asi to, co říká můj kolega z Divadla Sklep, a to je puzení. Je třeba mít puzení a chtít to udělat. A pak to jde. Důležitá je ale taky trpělivost, protože to je na strašně dlouhou trať. Pořád se mě někdo ptá, jestli něco připravuji. A já říkám, že připravuji, protože každý český režisér, když se ho zeptáte, jestli něco dělá, tak vždycky něco připravuje. A často se taky stane, že před natáčením se dozvíte, že se to točit nebude.

Ester: Někdy to trvá tak dlouho, že z toho máš až opruzení.

Ester, když jsem dnes na Radiožurnálu mluvil s vaší ctěnou sestrou Annou, říkala mi, že se vás nemám ptát na dětství, protože by to bylo na dlouho, ale na to, proč jste ještě nedokončila film o tatínkovi, o Petru Geislerovi.

Ester: No, tak tady trošku cítím tlak od mojí koproducentky a zároveň sestry. Ale vysvětlení je jednoduché. Původně mělo jít o krátký film o našem tátovi, který byl japanolog a kaligraf. Pak se ale objevila spousta dalších zajímavých historek a souvislostí a informací o něm, že jsme si řekli, že by stálo za to, aby to byl delší dokument. Zabývám se tím už dlouho, táta zemřel před 16 lety, a opravdu to vyžaduje čas a péči, protože to je citlivé a osobní téma.

Čtěte také

Volal mi Miloš Zeman, prý se na mě nezlobí, vzpomíná Milan Šteindler na svou loňskou parodii

A když se zeptám na to dětství, jaké bylo?

Ester: Krásné.

Dobře. Jaké dětství měl Ondřej Sokol?

Ondřej: Moje dětství bylo barevné, i když jsem samozřejmě vyrůstal v Šumperku za totality, takže bylo i drobně šedivé. Zajímavá věc je, že když jsem se 16. října 1971 narodil, prý mě zabalili do pleny a já spustil hrozný křik. Máma pak zjistila, že ta plena byla úplně mokrá a studená. Od té doby nesnáším, když se mě dotkne něco mokrého. Ale asi se to na Šumpersku dětem dělá, protože jsou blízko Priessnitzovy lázně.

Milane, jaké vy jste měl dětství, pokud trváte na této otázce?

Milan: Netrvám, ale rád se podělím. Moje dětství byl věk ponížení. Matka mi totiž zakazovala dívat se večer na televizi. A já jsem už tehdy miloval filmy. Ze srdce jsem nenáviděl pohádky. Takové ty v papundeklových kulisách nebo ty od Hermíny Týrlové, které dávaly dopoledne.

A proto jsem měl vybudovaný systém škvír, abych viděl večer do obýváku a mohl se dívat na filmy. Bohužel to ale bylo smutné, protože celá třída viděla Muže z Ria, jen já jsem ho poprvé viděl ve dvaačtyřiceti. Ten tlak ale ve mně vyvinul to puzení, že jsem toužil potom v dospělosti dělat filmy, aby se na ně museli dívat jiní.

Čtěte také

V divadle pláču u svých režií už roky. Dělám to zčásti pro lidi, zčásti si tím něco léčím, říká s úsměvem Ondřej Sokol

Dětem bych sice své dětské příběhy nedoporučil, ale na internetový seriál Krmelec u Muflona by se podívat mohly. Vidět totiž naše filmové hvězdy jako různá zvířátka je zážitek.

Ondřeji, ty jsi říkal v rozhovoru s Mildou Tesařem v Magazínu Reportér, že jako herec nejsi špatný, ale jako režisér jsi lepší. Na to jsi přišel kdy?

Ondřej: Já si to opravdu myslím. Mluvím samozřejmě o své divadelní režii v Činoherním klubu. Tam jsem světu podle mého názoru odevzdal jako umělec úplně nejvíc.

Jak si zjednáváš respekt jako režisér?

Ondřej: To je strašně složitá disciplína. Herci musejí být vedení, ale neměli by to moc pozorovat. Nejsem zastánce diktaturního způsobu režírování. Já jsem rád, když herci tvoří, a i když dělají, co chceš, tak když mají pocit, že dělají, co chtějí...

Proč Ondřej Sokol obsadil sám sebe do svého filmu Krásno? O čem je projekt Terapie sdílením? A jaká je budoucnost Divadla Sklep? Poslechněte si celý rozhovor.