Národní divadlo střídá s domovem pro seniory. „Založil jsem křeslo pro hosta a dramatický klub,“ usmívá se sólista opery

Jaká je pohnutka operního pěvce k tomu, aby pracoval v domově důchodců a studoval sociální práci?

Čtěte také

Zhudebňuje Labyrint světa, hrál i v Carnegie Hall. „V Americe mi lidé nevěřili, že jsem ten ‚gypsy‘ z pohádek,“ usmívá se klavírista Kačo

V období zhruba dvou let jsem se dostal do prostředí a do sféry, o které jsem si nikdy nemyslel, že se tam ocitnu. To přišlo od Pána Boha shůry, že jsem dostal nabídku a možnost pracovat v sociální sféře jako pracovník v sociálních službách, a to obzvláště v prostředí domova pro seniory. V roce 2020, když mně volala paní ředitelka domova pro seniory v Ďáblicích, tak jsem držel mobil u ucha a říkal jsem si, jestli to je sen.

A ona chtěla, abyste přišel a zazpíval?

Říkala, že na mě dostala doporučení, které přišlo od mého letitého kamaráda, který pracuje v sociálních službách v rámci Prahy. A paní ředitelka říkala, že shání aktivizačního pracovníka, který by vytvářel program pro seniory.

Takový kulturní referent? Buditel?

Kulturní referent, to je dobrý termín (směje se). Je to takové propojení. V říjnu jsme měli pohovor a v listopadu jsem nastoupil na plný úvazek. Bylo to psané osudem. Po dvouměsíční zkušební lhůtě se paní ředitelka ptala, jak jsem se rozhodl. A já řekl, že bych rád pokračoval jakýmkoliv způsobem. A ona říkala, že mi prodlužuje smlouvu alespoň na dva roky.

Život je plný překvapení a nevysvětlitelných věcí.
Roman Janál

Chcete říct, že nejste zaměstnancem Národního divadla, ale sociálních služeb v Ďáblicích?

Jsem stálým hostem Národního divadla od roku 2002, do té doby jsem byl v angažmá, pak jsem přešel na volnou. A paradoxně jsem v Národním divadle i ve Státní opeře najednou dostával víc rolí, příležitostí, než když jsem byl v angažmá. Ale život je plný překvapení a nevysvětlitelných věcí.

Co vám dává práce, kterou děláte v Ďáblicích?

Spočítal bych to na jedné ruce, pět základních věcí. Jsou dny, kdy přijdu domů a jsem vyčerpaný. Můj režim se změnil, ale neměl jsem jediného dne, kdy bych vstával s pocitem únavy. Moje pracovní doba je pondělí až pátek, víkendy volné. Ale nahrazuji si hodiny, které nemůžu splnit v rámci týdne, když mám zkoušky v divadle, koncert nebo natáčení cédéčka. Takže si hodiny nahrazuji i o víkendu.

A těch pět věcí, které vám to dává?

Energii, kterou dostávám zpět – to, že vám je klient vděčný. Ve chvíli, kdy je klient v krizi, to jsou momenty, kdy jsem se dostal do sféry zdravotnické, ale i pečovatelské. A ty další P jsou – radost, jsem inspirován, nutní mě to být kreativní a vymýšlet. Založil jsem díky podpoře vedení hudebně-dramatický klub, prezentace křeslo pro hosta, zřídil jsem tam díky pomoci kostela Salesiánů v Kobylisích kapli. A teď to tam všechno funguje.

Tento týden vás kromě sociální práce čeká hraní v Ypsilonce. A druhý den máte premiéru v Národním divadle. Což jsou dva neslučitelné prostory. Jaké to je dát si jeden den na malém prostoru Mozarta a druhý den si dát Krušinu v Prodané nevěstě a ještě v premiéře v Národním?

Máte pravdu, je to velký kontrast, je to skok, kdy člověk musí přepnout, dostat se i do atmosféry. Když přijdete do divadla Ypsilon, je tam hodně humoru, pozitivních lidí, jsou spontánní, řeknou vám do očí, co si myslí. A to se mi líbí.