Dělat dobro pro ekvádorské komunity znamená ptát se, co by samy chtěly zlepšit, vysvětluje dobrovolnice

Co konkrétně jste v salesiánské komunitě v Ekvádoru dělala vy?

Toho je hodně, to by vydalo na knihu skoro. Ono je to i součást toho, o čem píšu. Já jsem ale původně moc nevěděla, co budu dělat – kromě toho, že jsem tam prostě v té komunitě vypomáhala s nějakým vařením – a místní ekvádorští dobrovolníci mě vzali s sebou na nějaké hodiny, které dávali. To byly většinou nějaké základy angličtiny, ale oni ji vůbec neuměli. Skrze to se to pak postupně odvinulo, když místní zjistili, že anglicky umím, tak si mě pak zvali do spousty škol, abych učila anglicky. Tak to byla jedna z věcí, co jsem tam dělala.

Potom to byly různé volnočasové aktivity s dětmi. Protože jsem manuálně založená, ráda dělám různé výtvarné techniky, tak aspoň nějaký základ – nebyly tam moc podmínky, ale aspoň něco, nějaké rukodělné výrobky jsme s dětmi dělali. Brala jsem je na výlety, v kuchyni jsem je učila různé věci včetně českých perníčků, protože mají hrozně rády sladké, tak pak je bavilo si vyzkoušet v té kuchyni cokoli nového.

Čtěte také

Dobrovolníci se na Sumatře učí být součástí teritoria, kterému vládne tygr, popisuje předseda spolku Prales dětem

Skrze to jsem se vlastně dostala ještě dál, že si mě zvali vyloženě i dospělí, kteří se chtěli učit, nebo i děti ze speciální školy, že jsem je učila péct sušenky, který potom mohli prodávat a tím si vydělávat na školu a podobně. Bylo to opravdu hodně rozmanité.

Jak vypadá vesnice Siniatug, kde jste vysoko v horách žila?

Taková menší vesnice – prostě shluk domečků, většina z nich nemá třeba ani fasádu nebo ji mají jenom do ulice. Je to takové, že se to napůl rozpadá. Kromě hlavního náměstí tam jsou většinou jenom horské prašné cesty, po ulicích tam vysedávají místní domorodé ženy v barevných šátcích, v kloboucích a něco tam často prodávají. A kolem je to obklopené nádhernými horami, takže pro mě to byl takový skrytý poklad, co jsem tam našla.

Zároveň je zajímavé, že k této oblasti, ačkoli už to není přímo Siniatug, spadá dalších 41 komunit a všechny mají nějaký svůj specifický život. Často tam teda chybí hodně základní podmínky: v Siniatugu už je tekoucí voda, elektřina, dokonce i jako záchod, i když občas to vypadalo všelijak, ale aspoň to tam je, ale v těch komunitách už to pak vypadá jinak. Tam neexistuje žádný odtok odpadů, takže když si představíme koupelnu, to tam pro ně je, že mají někde přívod vody a prostě se umyjou pod ním někde u kamene anebo se jdou umýt do řeky. A stejně tak perou prádlo.

Čtěte také

Věděli jste, že klobouky zvané panamáky se pletou v Ekvádoru? Víme, za co vděčí svému názvu

Takhle žijí, i jejich obydlí podle toho vypadají: nemají podlahy, nemají žádné základní vybavení, které si představujeme, že by měl domov mít. Což neříkám, že musí být nutně špatně, ale jde spíš o to, že hygienické podmínky nejsou úplně ideální.

S tím jde ruku v ruce i to, že už vlastně zapomínají, jakým způsobem si ta obydlí stavěli dříve. Prostě používali svoji hlínu a místní slámu, co tam roste apod. A to už dneska nepoužívají, spíš si přivezou z města nějaké betonové kvádry nebo zinkové plechy. Ono ale pak v těch horách, v podmínkách, kdy tam buď praží slunce, protože je to kousek od rovníku, ale přitom je tam zima a ty teploty jsou nízké, tak je tam buď zima nebo vedro. Navíc oni moc nemají okna a často třeba jen jednu místnost, ve které často vaří na otevřeném ohni, což opravdu s těmito materiály není ideální.

Co znamená „minga“?

Minga je krásné slovo, který se mi hrozně líbilo. Minga je vlastně taková spolupráce, dalo by se přeložit. Je to vlastně to, čeho se tam všichni nějakým způsobem pravidelně účastní. Ta komunita si vždycky vymyslí nějakou komunitní činnost, které se právě říká minga, a jdou udělat něco pro dobro té. To znamená, že si pomáhají třeba při sklizni nebo když se vezmou novomanželé, tak jim ta komunita pomůže společně postavit dům. Takže minga je to, že každý přiloží ruku k dílu a udělají to společně. Opravdu se zapojují všichni, včetně dětí, každý tím, čím může.

Čtěte také

Saša byla archivářkou, v Česku si přivydělává úklidem a pomáhá jako dobrovolnice. „Češi jsou obětaví a štědří,“ usmívá se

A co je projekt Minga pro Ekvádor?

To je vznikající projekt, který doufáme, že se zlegalizuje jako nadační fond, který v tuto chvíli ještě tedy není hotový, ale už se na tom pracuje. Je to projekt, který cílí na zlepšení místních podmínek obyvatelům Siniatugu a převážně těch komunit, protože je tam i problém se vzděláním, jeho nedostupnost a podobně.

Tou myšlenkou je postavit centrum v jedné z těch komunit, které bude využívat ty tradiční techniky a metody, které se už dneska zapomínají, aby si je lidé znovu oživili a aby viděli jejich výhody, které už dneska často nevidí, protože nemají srovnání. V tom centru by pak probíhaly různé vzdělávací aktivity jak pro děti, tak pro ženy, které tam mají hodně nevýhodnou pozici bez přístupu k práci či ke vzdělání, s čímž pak souvisí spousta dalších problémů.

Takže ten projekt Minga je vlastně trochu spolupráce jak tady z Čech, tak z Ekvádoru: dát to všechno dohromady a podpořit je v rozvoji těch komunit nějakým směrem, který bude smysluplný i pro ně. Není to říci, máte to dělat takhle a takhle, naopak. Je to o tom mluvit o tom s nimi, ptát se, co považují za své problémy, co by lidé sami chtěli zlepšit a na to reagovat.