Nejlepší falafel na světě smaží už třetí generace arabské rodiny v Jaffě, hlásí blízkovýchodní zpravodaj

„Tenhle Asfúrův falafel smažíme tady v Jaffě, v Adžamí, už ve třetí generaci. Ale máme otevřeno jenom v sobotu. To mají Židé volno, všude jinde je zavřeno, tak si sem spousta z nich přijde pro jídlo,“ říká jeden z majitelů občerstvení. 

Třicet let s falafelem

Viktor a Eduard Asfúrovi židé nejsou, v arabštině jejich příjmení znamená Vrabcovi. Jsou to dva bratři a živí se jako taxikáři. Třicet let prý měli obchůdek s falafelem ve staré Jaffě, ale už toho měli plné zuby. Ovšem dělat ho jednou za týden je prý radost.

„V pátek to tady všechno připravím, v sobotu ve čtvrt na šest ráno přijdu, otevřu, dodělám potřebné, a lidi už venku čekají. Chodí sem Arabové i Židé. A jezdí za námi i z daleka, nejen tady z Jaffy. O Ramadánu taky děláme. Tady v Jaffě žijí muslimové, křesťané, i židé, spousta lidí se tu o Ramadánu nepostí,“ prozrazuje. 

Čtěte také

Ramadán, to je měsíční půst a televizní seriály

Zelený, nikoliv žlutý

Ptám se Viktora, proč je jejich falafel uvnitř zelený, když běžně bývá žlutý. Prý tam dává hodně petržele. Jinde míchají do falafelu kurkumu, cibuli, česnek. Ten ale podle Viktora falafel kazí, takže ho tam nedává. Jejich falafel si prý zachovává svou pravou chuť, protože k němu nedávají zbytečně další věci. A základem je pochopitelně rozemletá vařená cizrna.

„Dávám tam směs sedmi bylinek, kterou si tady doma připravujeme. To je recept od dědy. Už před osmdesáti lety k němu chodili lidi na falafel, s vozíkem ho jezdil prodávat tamhle, na šedesátou ulici. Ta se teď jmenuje Kedem. Vyjížděl ve 4 ráno a v deset dopoledne končil. Děda se svým bráchou. Začínal tam ještě dřív, než existoval nějaký Izrael.“

Čtěte také

Levné egyptské košarí je vyhlášenou pochoutkou. Vysloužilo si i vlastní píseň

Viktorův bratr Eduard vyrábí kuličky ze směsi jednu po druhé a hází je do vroucího oleje, v obrovské míse pak bublají a za chvilku v sítku vytáhne úplně zlatavé, a přesně takové, do každého sendviče jich přijde sedm, je Viktor potom sází.

Pod obrovskými pánvemi s olejem hučí plynové hořáky. Viktorův bratr Eduard vedle rychle seká rajčata.

Zlatavé kuličky táhnou

Kolem jedenácté už není v malém Asfúrově krámku k hnutí. Tlačí se tu asi dvacet lidí, kteří čekají, až na ně přijde řada. A Viktorovo tempo házení kuliček do vroucího oleje výrazně zrychluje.

„Tenhle falafel už tu prodává padesát let. Cože? Víc? Tak ještě víc. Takže my jsme na něj zvyklí a jeho falafel je strašně dobrý,“ paní Elizabet, Arabka ze sousedství, si odnáší několik sáčků plných sendviči. 

„Každou sobotu jsem tu. Je jiný, nedokážu vysvětlit v čem, ale ten falafel je jiný, než ostatní. Každý tu Asfúra zná, nemusí mít na dveřích nic napsané,“ vyznává se. 

Tenhle je jiný, nejlepší

Viktor mi podává další kuličku falafelu, která je ještě horká. Když se do ní zakousnu, křupne, ještě se z ní kouří. A chuť je opravdu jiná než u běžného falafelu na ulici, je zajímavě kořeněný, trošku ostřejší.

Pan Osi je naopak zákazník židovský, tady ale všechny národnosti trpělivě čekají na jedno a to samé: „Nestarám se, jestli je to jídlo arabské nebo izraelské. Když je dobré, původ mě nezajímá. A tenhle falafel je úplně nejlepší. Je velmi obyčejný, autentický, čerstvý.“

Čtěte také

Žijí v Izraeli, mají tři děti a vyhlášenou restauraci. V čem jsou jedineční? Michál je Židovka a Jákúb Palestinec

Viktor má svůj jasný důvod, proč dělá falafel, i když má jinou výhodnější práci: „Dělám to kvůli dědovu jménu. Jeho skvělý falafel každý znal. Musím pokračovat a můj syn tu dělá se mnou. Bude už čtvrtou generací, která bude falafel smažit.“

Zvenku jsou to obyčejné plechové dveře do zdi domu. Nic co by naznačovalo, jaký ráj čeká milovníky smažené blízkovýchodní pochoutky uvnitř.