Pouliční kiosky patří k Tel Avivu od jeho založení. Nebezpečnou přitažlivost mají dodnes
Málokde si cení pouličních stánků tak jako v izraelské metropoli Tel Avivu. Ten úplně první kiosek se sodovkou byl totiž před více než sto lety u zrodu města. A na svém místě stojí dodnes. Tel Aviv se rychle rozrůstal a s tím přibývalo i kiosků. V devadesátých letech ale byly drobné stavbičky často zanedbané a zavřené, ale dnes to kolem nich už zase kypí životem.
„Gazóz sestává ze sirupu – zpočátku bývala jen jedna příchuť, už si nepamatuju jaká – no a samozřejmě ze sodovky. Byl to jediný nápoj, který se tu směl prodávat,“ podává mi Goša z kiosku kelímek s ledovým a nesnesitelně voňavým bublinkovým nápojem.
Jen tak si posedět na ulici
Kiosek tu stojí od roku 1910. Je to hezká zděná šestiboká stavbička, ze všech stran otevřená. Hraje tu příjemná, tlumená hudba a už dávno tu neprodávají jen gazóz. Goša tu dneska nabízí i víno a pár druhů sendvičů a croissantů.
Izraelci spojují šabat stále častěji se sportem. Za rozbřesku obouvají tenisky a vyrážejí na pobřeží
Šabat, v jazyce jidiš šábes, tráví v Izraeli každý po svém. Ortodoxní židé modlitbami v synagogách, sekulární židé pak světskými volnočasovými aktivitami. Obecně platí jen to, že od pátečního do sobotního západu slunce nesmí židé pracovat. A sport se za práci nepovažuje. Obyvatelé Tel Avivu to dokazují každý týden.
Na vysokých stoličkách u jedné ze stran kiosku si právě Jessy a jeho přítelkyně objednali třetinky piva. „Je příjemné sednout si takhle přímo na ulici a potkávat tu lidi. To místo má moc pěknou atmosféru,“ pochvalují si.
Tyhle stánky jsou pro obyvatele Tel Avivu oblíbeným místem pro zastavení a setkávání, v jejich blízkém okolí je vždycky dost laviček a sedátek se stolečky.
Na počátku byl kiosek
Když prvních šedesát rodin zakládalo před sto lety Tel Aviv, chtěli mít nové město klidné a čistě rezidenční. Obchodní aktivity měly zůstat uvnitř hradeb nedaleké staré arabské Jaffy.
„Po dlouhých diskuzích došli k závěru, že nemůžou chodit do Jaffy pro každou žvýkačku, a tak k otevření kiosku svolili, ovšem za velmi přísných podmínek. Mohl mít maximálně dva na dva metry, nesměl se tu prodávat alkohol a nesměly v něm pracovat ženy,“ říká mi Icik Dror, který dělá v Tel Avivu turistického průvodce.
„Neoblíbenější byl nápoj gazóz. O pár měsíců později se otevřel další kiosek, a pak už ten proces nešel zastavit. Když půjdete dál po bulváru, narazíte na další stánky. A v Rotschildově kiosku podle mě dělají nejlepší kávu v Izraeli,“ dodává.
Město, které myslí na všechny své obyvatele
Raději jsem si na tuhle nebezpečnou výpravu půjčil za pár šekelů kolo u stojanu, kterých jsou po městě desítky. Příjemné zelené bulváry na sebe navazují, obkrouží postupně celý centrální Tel Aviv a nepůsobí ani nijak velkoměstsky.
Prostředkem vede stromořadí s promenádou – jedna část je pro nás cyklisty, koloběžkáře a podobně se pohybující obyvatele Tel Avivu, a druhá pro chodce, běžce, pejskaře nebo rodiče s kočárky.
Mimochodem pro pejsky je Tel Aviv nesmírně přívětivé město, na bulváru dokonce mají psí pítka.
Nebezpečná přitažlivost
Jenže na křižovatkách bulváru s dalšími ulicemi často čeká nástraha v podobě dalšího kiosku se strašně silným magnetickým polem.
Noční piknik s káhirskými hipstery? Ramadán přináší nečekaná překvapení
Tradiční rozdělení denní stravy na snídani, oběd a večeři v muslimských zemích během ramadánu padá. Večeře sice zůstává, a po celodenním půstu bývá velmi vydatná, neméně důležitá je ale také noční snídaně zvaná suhúr. Před rozbřeskem se při ní lidé musí najíst a napít do zásoby, protože je čeká další celý den bez jídla a na suchu. Mladí Egypťané v Káhiře začali tyto ramadánové snídaně pojímat jako příjemné noční pikniky s kamarády.
„Kiosky jsou teď hodně oblíbené. Lidé to mají rádi – nemusí se nikam usazovat, čekat na číšníka, čekat na účet, prostě se jen zastaví a dostanou u okénka, co chtějí,“ říká mi Alon, který tu provozuje jedno z těch senzačních zařízení obsypaných kolemjdoucími.
A už jsem skoro na konci zeleného pásu, který ústí do telavivských pláží. Tady na křižovatce Ben Gurionova bulváru a Ben Jehudovy třídy je poslední nebezpečí…
Vzdávám se a v malém krásném kiosku si objednávám vyhlášenou kávu. Tomuhle stánku se říká prostě Budke, což je hebrejský výraz, kterému se dá, myslím, i v Česku dobře rozumět.
