Izraelci spojují šabat stále častěji se sportem. Za rozbřesku obouvají tenisky a vyrážejí na pobřeží
Šabat, v jazyce jidiš šábes, tráví v Izraeli každý po svém. Ortodoxní židé modlitbami v synagogách, sekulární židé pak světskými volnočasovými aktivitami. Obecně platí jen to, že od pátečního do sobotního západu slunce nesmí židé pracovat. A sport se za práci nepovažuje. Obyvatelé Tel Avivu to dokazují každý týden.
Bejrút po ránu běhá, jezdí i tančí. Úspěšně tak boří stereotyp o arabské lenivosti
Arabská města vzbuzují představu nepořádku, hluku, neustálého troubení aut, přelidnění i ucpaných ulic. Tedy prostředí, ve kterém Evropan nutně strádá a ve kterém postrádá své parky nebo klidná místa, kam by se šel ráno nebo večer projít či proběhnout. V případě mnoha orientálních měst je to ostatně představa dost přesná. Ale i arabská společnost se mění a s ní i její životní styl a prostředí.
Stojím na lávce přes říčku Jarkon, která se tady na severním okraji Tel Avivu vlévá do Středozemního moře. Odtud až na jižní okraj města – do starobylé arabské Jaffy – je to po pobřeží sedm kilometrů.
Komu by to bylo málo, může se otočit a běžet z města naopak na sever, protože stejně upravená stezka vede podél izraelského pobřeží desítky kilometrů.
Mně bude ale sedm kilometrů do Jaffy stačit. Je sedm hodin ráno a sluníčko už začíná pálit.
Šabat neznamená nicnedělání
„Každé šábesové ráno chodíme, běháme nebo jezdíme na kole. Potom si zajdeme do nějaké restaurace na snídani. Pak se vrátíme domů odpočívat a v podvečer vyrážíme zase na pláž,“ popisuje mi svůj sobotní program Boris.
I takhle Izraelci tráví šábes. Dopřávají si koupel v oáze u Mrtvého moře
Zurčící voda, průzračné tůně, troška rákosí a jiné zeleně a to všechno pohromadě na malé ploše uprostřed vyprahlé rozpálené pouště – takhle si nejspíš Středoevropan představuje oázu. A pak často zažije zklamání, když se skutečnost podobá třeba ošklivému menšímu městu. Jenže i ty vysněné oázy nakonec přeci jen existují. A některé dokonce překvapivě dostupné. Jedna leží slabou hodinku cesty z Jeruzaléma.
Spolu s kamarádem Meirem a manželkami si dnes přišli zaběhat. S tím, že by šabat znamenal nicnedělání, rozhodně nesouhlasí. „Nesmí se pracovat, ale můžete jít na návštěvu nebo vyrazit na výlet,“ doplňuje Meir.
Oba padesátníci se ke mně přidávají a po nábřeží běžíme společně. Izraelci jsou během svého volna poměrně družní. „Většinou se začíná kolem půl osmé až osmé, ale dneska je opravdu horko, a tak běháme už od sedmi. Když jsme přišli, byla tady už ale spousta lidí,“ říká Boris.
Roztančený přístav
Trasa prochází starým telavivským přístavem, kde bývalé skladové haly obsadily hlavně rybí restaurace. Starý přístav se tak proměnil v oblíbené místo zábavy.
Začíná šábes a rušné jeruzalémské tržiště rázem utichá
Věřící židé v sobotu přes den nepracují. Mají totiž šábes, pro který platí celá řada omezení. I proto jsou v sobotu hlavně nábožensky založené židovské části Izraele velmi klidným místem. O to rušněji tam bývá v pátek, kdy se lidé na sobotní klid připravují. Vydal jsem se v Jeruzalémě zaznamenat mumraj na hlavním židovském tržišti Machane Jehuda.
Běžím kolem širokých písečných městských pláží, které se už teď po ránu plní lidmi. Kousek ode mne na chodníku tančí několik desítek lidí – muži, ženy, děti, mladí i starší.
„Je to izraelský lidový tanec, který má původ v kibucech. Tančí se tu každou sobotu a přidat se může úplně každý, kdo umí tančit,“ říká paní Orna a znovu se vydává na improvizovaný parket.
Umění žít
Proběhl jsem kolem několika středověkých domů a jsem v cíli – ve staré arabské Jaffě.
Uprostřed ulice stojí kiosek předělaný ze staré vrátnice jaffského přístavu. Na židličkách i na nábřežní zdi tu posedávají běžci, cyklisté i procházkáři a dávají si ranní kávu, různé zeleninové džusy, ale na čepu je tu i pivo.
Lidé tady zkrátka umějí žít.
