Bejrút po ránu běhá, jezdí i tančí. Úspěšně tak boří stereotyp o arabské lenivosti

Arabská města vzbuzují představu nepořádku, hluku, neustálého troubení aut, přelidnění i ucpaných ulic. Tedy prostředí, ve kterém Evropan nutně strádá a ve kterém postrádá své parky nebo klidná místa, kam by se šel ráno nebo večer projít či proběhnout. V případě mnoha orientálních měst je to ostatně představa dost přesná. Ale i arabská společnost se mění a s ní i její životní styl a prostředí.

Je neděle, půl osmé ráno. Myslel jsem si, jak si přivstanu a že Bejrúťané budou po prohýřené noci vyspávat. Ale chyba lávky. Lidé jsou tu evidentně ranní ptáčata, nábřeží už praská ve švech. Hraje se tu pálkovaná, běhá se, jezdí se na kolech a celé rodiny si vyšly na ranní nedělní procházku.

Cyklistika je trendy

Mustafa si teď dává za ranního sluníčka u zábradlí kávičku, vedle sebe má opřené docela drahé silniční kolo. „Jedu 80 kilometrů tady z Bejrútu podél moře až do Týru. Ale pochopitelně jedu většinou po silnici,“ popisuje. „Vyrážím vždy v neděli brzy ráno, když je slabý provoz. A čím dřív vyrazím, tím je chladněji, což je příjemné.“

Čtěte také

Na dvou kolech není Mustafa v Bejrútu rozhodně osamocený. „Teď poslední dva roky se tady v Libanonu cyklistika hodně rozšířila. Jsou tu i kluby, které organizují většinou v pátek hromadné jízdy,“ vysvětluje. „Někdy si dám i výšlap do hor, jindy si zase naplánuju cestu po pobřeží. Taky tu vznikla spousta obchodů, kde si lidé kola půjčují.“

Kouzlo běhu po pobřeží

Vydávám se spolu s místními na nejfrekventovanější pět a půl kilometrů dlouhý úsek podél šplouchajících vln. U skalnatého útesu pod nábřežní zdí se právě cachtá v moři taková partička bejrútských gentlemanů. Odhaduju, že si pak na sebe hodí saka a půjdou do banky do práce.

Luxus v bejrútské maríně

Filipa dobíhám kousek za bejrútskou marínou se zaparkovanými luxusními jachtami a trendy restauracemi. „Chodím běhat třikrát do týdne. Tenhle nový úsek nábřeží mám rád, protože je tu málo lidí a je tu čisťounko,“ pochvaluje si. „A taky tady mám změřené, jak je to dlouhé. Od začátku tamhle k tomu zábradlí je to kilometr a kousek. Dám si to pokaždé čtyřikrát a jdu, to je pět kilometrů.“

No a tady už to dále nejde, nábřeží končí zábradlím a skokem do moře. Jsem na konci nově nasypané, asi dva kilometry dlouhé hráze. Dál už je jen bejrútský přístav, ve kterém je spousta jeřábů a zakotvených nákladních lodí. A nad přístavem už se tyčí hřeben pohoří Libanon, který dosahuje až tří tisíc metrů.

Nejen sportem živ je Bejrúťan

Protáhnout se takhle po ránu přišla na nábřeží i Mona: „Odvezu děti do školy a pak si tady od půl osmé do půl deváté zaběhám. Do práce nechodím, takže není kam spěchat. V létě se tu běhat nedá, chodím jen od října do května. Moc toho nenaběhám, tam a zpátky to jsou nějaké čtyři kilometry.“

Kluci z chudých předměstí cvičí na nábřeží break-dance

Bejrútské nábřeží si každý užívá po svém. Postarší pán si tamhle dole na útesu u vody postavil na stoleček velký magneťák a v křesílku si při oblíbených písních rozpálil vodní dýmku.

Na dlažbě se tu zase kluci z chudých jižních předměstí Bejrútu hecují, kdo udělá při break-dancu nejlepší salto.

autor: mac
Spustit audio

Související