Den dětí se Zápisníkem zahraničních zpravodajů. Poslechněte si reportáže, které potěší i ty nejmenší

Česká školka v Egyptě

Cizinci žijící v Hurghádě připravují své děti na egyptský život. Jsou mezi nimi i mnozí Češi a Slováci. A jedna z hurghádských Češek jim to trochu usnadnila. Před dvěma lety si otevřela vlastní školku s cílem, aby byla oproti těm egyptským jiná a lepší. O zájem nemá nouzi, a to nejen mezi rodiči z Česka a Slovenska.

Čtěte také

Češka Sára žije v Hurghádě svůj sen. Do její školky se děti těší

Podle Sáry se egyptské školky příliš věnují výuce malých dětí a hraní zanedbávají. Rozhodla se proto jít jinou cestou. „Děti se tu učí víc než u nás v Čechách, na Slovensku nebo jinde. Tady je to takový dril. A my se snažíme, aby si víc hrály a užívaly si to. Aby se zamilovaly do školy,“ vysvětluje.

U nás je 1. červen tradičně plný nejrůznějších atrakcí, zábavy a výskotu, jak je to ale v Egyptě? Slaví se tam Mezinárodní den dětí? Poslechněte si rozhovor s autorem reportáže Štěpánem Macháčkem.

Na návštěvě v Hobitíně

Někteří spisovatelé disponují i v dospělosti fantazií, která se obvykle připisuje dětem. Jedním z nich je J. R. R. Tolkien, stvořitel fantastické literární Středozemě. Při psaní se inspiroval mýty a legendami Britských ostrovů a starých Seveřanů, dnes je ale jím vytvořený fantasy svět Pána Prstenů a Hobita spojený hlavně s Novým Zélandem, kde na vznikly filmy na motivy Tolkienových knih.

Čtěte také

OBRAZEM: Projděte si Hobitín. Vesnička zůstala na Novém Zélandu jako památka na natáčení Pána prstenů

Některé filmové kulisy tam zůstaly a proměnily se v turistické atrakce. Mezi největší patří novozélandský Hobitín, kde natáčel redaktor Zdeněk Novák.

„Kulisy Hobitína posloužily u obou filmových trilogií ze Středozemě. Při natáčení Pána prstenů vzniklo asi 39 hobitích nor ze dřeva a polystyrenu. Po natáčení tady zůstalo 16 z nich,“ upřesňuje průvodce. „Když vznikala trilogie Hobit, požádali produkci, aby postavila kulisy natrvalo. Vzniklo tu 44 nor s kompletními fasádami, ploty, zahrádkami… 

Tulení jesle

Většina dětí miluje zvířata a malí tuleni jsou zvlášť roztomilí. V Evropě je můžete zahlédnout třeba na polském pobřeží nebo na belgických plážích. Ještě na konci 20. století se tu vyskytovali jen velmi vzácně, ale po zákazu prodeje tulení kůže v Evropské unii a zlepšení životního prostředí těchto mořských savců postupně přibývá.

Čtěte také

Tuleni se postupně vracejí na belgické pobřeží. A to i díky péči lidí, kteří se starají o osiřelá mláďata

Zpravodajka Zdeňka Trachtová natáčela v Rehabilitačním centru tuleňů ve městě Blankenberge, kde se starají o zraněná či opuštěná mláďata. Zvířata tu obvykle stráví tři až čtyři měsíce, než je pracovníci centra opět vrátí do přírody. „Naším cílem je, aby co nejvíc nabrala. Když mají 30, 35 kilo, jsou připravená na vypuštění zpátky do moře,“ přibližuje ošetřovatel.

Ve stejné budově jako rehabilitační centrum pro tuleně funguje i klasické mořské akvárium otevřené pro návštěvníky. K vidění jsou tu vydry, tučňáci a samozřejmě i ryby.

Není Apač jako Apač

Vinnetou, Inčučuna, nebo Nšo-či jsou jména, která si od dětství díky románům Karla Maye spojujeme s indiánským kmenem Apačů. Filmy, které na jejich motivy natočila studia v dřívějším Západním Německu, hodně zkreslily a zidealizovaly Apače jako mírumilovný kmen urostlých, šlachovitých lidí s černými vlasy. Skuteční Apačové se jim ovšem příliš nepodobají.

Čtěte také

Vinnetou z masa a kostí vypadá spíš jako Mexičan. Jak se žije dnešním Apačům?

Několik desítek tisíc těchto původních obyvatel Ameriky dnes žije rozptýleno v různých koutech jiho- a středozápadu Spojených států. Své duchovní sídlo mají v rezervaci Mescalero, kde se při svých cestách po Spojených státech zastavil zpravodaj Pavel Novák.

Člen rady starších kmene Apačů mu v tamním muzeu ukázal třeba přenosná tee-pee z Arizony, která kmen používal při kočování za stády bizonů, a vigvamy pokryté kůžemi z trvalejších sídlišť v Oklahomě, odkud už byli Apačové vytlačeni. A vyprávěl mu i o slavném posledním náčelníkovi svého kmene, Geronimovi.

Jak se dělá čokoláda

A na závěr speciálního Zápisníku ještě nezbytná sladká tečka. Půjdeme si pro ni do Švýcarska, kde se sní ročně asi nejvíc čokolády v přepočtu na obyvatele na světě.

Čtěte také

Čokoládu ve Švýcarsku dělají mistři s vášní pro řemeslo. V čokoládovně Favarger už skoro dvě století

Jednou z vyhlášených švýcarských čokoládoven je rodinná firma Favarger. Ve svém obchůdku v Ženevě kromě sladkých pralinek nabízí i možnost vyrobit si vlastní tabulku čokolády, což si s chutí vyzkoušela reportérka Bára Vránová.

„Čokoláda ve Švýcarsku, to je skutečně tradice. Především mléčná čokoláda je opravdu vyhlášená. Myslím, že je to věc, kterou si vybaví každý na světě, když uslyší slovo Švýcarsko,“ říká lektorka Lucile.

Historie sladké pochutiny z kakaových bobů je s historií této alpské země opravdu silně propojená. Věhlas si získala už v 19. století díky čokolatiérům, jako byl François-Louis Caillerovi, který dokázal jako první vyrobit pevnou tabulku, nebo Philippu Suchardovi a jeho míchacímu stroji na kakaovou hmotu, takzvanému melangueru.