Na kopci na východě Polska je les křížů. Nosí je sem poutníci od doby epidemie cholery v nedalekém městě, tradice přežívá už 300 let

Ke kostelu se jde bránou a pak po kamenných schodech nahoru na kopec, což není v Polsku moc obvyklé. A po několika stupíncích to začíná. Ze země tu rostou dřevěné kříže různé velikosti, různého stáří, různých tvarů. Postupně přecházejí doslova v les.

„Jsme na Svaté hoře Grabarka na Podlesku, velmi blízko hranice s Běloruskem, a tím pádem i východní hranici Evropské unie," vypráví Marcin Korniluk který čas od času, a v poslední době vlastně čím dál častěji, provází po Svaté hoře.

Za epidemie cholery

„V roce 1710 byla v nedalekém městě Siemiatycze epidemie cholery. Jednomu starci se podařilo přesvědčit lidi, aby odešli sem na kopec. Dodnes nevíme, jestli měl nějaký sen, nebo jestli měl moudrý nápad. A tak přišli na Grabarku a žili tu několik týdnů, skoro celé léto. Později, jak epidemie polevila, vrátili se do města a pochovali mrtvé. Ale na Grabarku nezapomněli. Později, jako poděkování, se sem vrátili a postavili tu malou kapličku a první kříže.“

Bez nadsázky se dá říct, že o ty, kteří sem uprchli před cholerou, se postarala příroda. Grabarka je, nebo spíš dřív bývala, uprostřed lesů, a tak tu jedli houby, lesní plody, vodu brali z pramene, který je tu dodnes.

„Takže ti zachránění přinesli první kříže a pak i jejich vnuci a pravnuci,“ popisuje Marcin, jak tradice nošení křížů na Grabarku vznikla. Dnes kříže tvoří obrovský hustý prstenec kolem dřevěného pravoslavného kostela uprostřed.

Čtěte také

Kudy chodili Komenští v Lešně pro chleba? Tehdy nábožensky tolerantní polské město poskytlo učiteli národů azyl

„Kříže přitom mají pomíjivý charakter. Jen málo jich je kamenných, většina dřevěných. Proto taky lidé říkají, že je tu křížový les. Ty kříže nemají funkci jako třeba na hřbitovech. Nemají jako připomínka stát desítky let. Jsou spíš symbolické. Lidé je sem nosí, když za něco prosí, nebo děkují.“

Přinést a nechat

Kříže nerekonstruuje. Poté, co je lidé zasadí do země, nebo je pověsí na stromy, případně na už stojící kříže, se o ně více méně nikdo nestará. Kříže si tu žijí vlastním životem. Podléhají přírodním podmínkám, trouchniví, padají. Časem zanikají jako ti, kteří je sem přinesli. Potom je nahrazují jiné kříže.

Čtěte také

Už jen na jednom místě v Polsku se v dnešní době vyrábějí dýmky. U zrodu tradice byl Přemyšli i český řemeslník

Nutně nemusejí být zapíchnuté v zemi. Je tu totiž velká spousta křížků, které třeba visí na stromech, nebo jsou ke stromům a stojícím křížům přivázané. Některé, zvlášť ty starší, jsou potom ověšené třeba i růženci a různými náramky a korálky, stužkami.

„Nikdo je nikdy nepočítal, ale někteří tvrdí, že jsou tu dva tisíce křížů, někdo že pět tisíc křížů, někdo že deset tisíc. Taky jsem nepočítal, ale troufám si říct, že pár tisíc jich tu je,“ zamýšlí se Marcin nad tím, kolik křížů tam asi je.

Zklidňující energie

Grabarka není ale jen poutním místem pro věřící. Mnozí říkají, že kopec má v sobě něco, kvůli čemu jim je tu dobře. Jak popisuje Leona, která nás s Marcinem celou dobu doprovází, spolu s její malou dcerkou.

Čtěte také

V Lublinu koupíte cebularz na každém rohu, ten jejich je prý nejlepší. Recept na něj není složitý a uchovává židovskou tradici

„To místo mi přináší takový vnitřní klid. Když se potřebuju dát dohromady z nějakých emocí, z toho stresu. Přijedu sem a hned to mám. Nemusím kvůli tomu meditovat, nemusím jezdit na zahraniční dovolenou."

Stačí přijít nebo na kole přijet přes les. Leona je totiž Češka, co se usadila dva kilometry od Grabarky před čtrnácti lety.

Místo je to skutečně výjimečné. Minimálně tím tichem, které jen občas narušuje kostelní zvon oznamující bohoslužbu.