Na Gabčíka a Kubiše jsem se nikdy nezlobila, vzpomíná poslední žijící lidická žena

Coby čerstvě šestnáctiletá dívka z Lidic byla 10. června úředně uznána dospělou ženou a po likvidaci obce nacisty poslána se svou matkou, starší sestrou a dalšími lidickými ženami do koncentračního tábora Ravensbrück.

Čtěte také

Příběh Lidic. Připomeňte si s Radiožurnálem tragické události, ke kterým došlo přesně před 80 lety

Jako chlapce by mě zastřelili, říká o sobě paní Skleničková v názvu knížky, která původně vznikla jen jako sešit vzpomínek pro její nejbližší. Pak se ale ukázalo, že její memoáry jsou nejen velice čtivé, ale představují také důležité svědectví o osudu žen z Lidic na Kladensku.

Nezapomeň na Boha

„K nám přišli v půl čtvrtý ráno,“ vzpomínala paní Jaroslava před lety pro Český rozhlas. „Máti mě vzbudila, říkala ‚Vstávej‘ a měla v náruči moje oblečení – poněvadž on jí řekl, že jdeme na dva dny do školy, tady do lidický školy. Tak jsem se honem oblíkla, ještě kabát mi i dala, přišla jsem do kuchyně a on česky říká: Vezměte si s sebou všecky vkladní knížky, peníze, zlato, co máte… To si všecko s sebou vezměte.“

„Vyšla jsem první já s naším tátou, vyšlo se na dvůr a pak se šlo do uličky, tam jsme měli veliký ořech. A u té uličky se táta se mnou loučil. Políbil mě a říkal: ‚Snad dá bůh, že se ještě sejdeme. A ty nezapomínej na Boha.‘ To byly jeho poslední slova,“ vzpomínala na okamžiky, které nikdy nezapomene.

9 fotografií

Kufr v tělocvičně

Že nepůjde o běžnou šikanu okupantů, mladičké Jaroslavě Skleničkové došlo až v tělocvičně kladenského reálného gymnázia, kam nacisté shromáždili lidické ženy a děti. „Jak jsme tam vešli, tak už mi bylo jasno, že tady něco nehraje, protože tam byl veliký kufr a gestapák u toho říká: ‚Všecky peníze a všecko sem dejte. ‘“

Ženy ani děti nevěděly, co se stalo v Lidicích, že jejich muži už nežijí, a nevěděly, co bude s nimi. Nakonec strávily v tělocvičně tři dny na holé zemi posypané slámou. Němci si je zvali i s dětmi do vedlejší třídy a zapisovali jejich rodinné poměry, prodělané nemoci nebo i barvu očí. Nakonec vybrali jako schopné poněmčení pouhé tři lidické děti. Šestiletou Dagmar Veselou, tříletého Václava Zelenku a dvouletou Haničku Špotovou.

Zatímco v Horákově statku pokračovalo vraždění mužů, příslušníci gestapa začali postupně polévat domy benzínem a zapalovat je. Několik skupin žhářů postupovalo ze všech stran do středu vsi|foto:Archiv Eduarda Stehlíka

Němci poté děti a jejich matky násilím rozdělili – 203 žen převezli do koncentračního tábora v německém Ravensbrücku, většinu dětí na další cestu, do polského vyhlazovacího tábora Chelmno nad Nerrem. Tam 82 lidických dětí nacisti povraždili plynem ve speciálně upravených nákladních autech.

Čtěte také

Jaroslava Skleničková z Lidic: Jako chlapce by mě zastřelili. Osudy ženy, která přežila koncentrační tábor i pochod smrti

A teď – nic!

Následující tři roky strávila Jaroslava Skleničková spolu s dalšími lidickými ženami v koncentračním táboře Ravensbrück. Na konci války přežila pochod smrti stejně jako její maminka a dalších 141 žen z vyhlazené obce. Věděly, že Lidice už nejsou, ale doufaly, že se aspoň shledají se svými muži.

„Druhý den dopoledne jsme se dostali do Kladna, byly tam příbuzní a my jsme říkali: ‚No a muži ještě nepřijeli?‘ –‚Ti jsou zastřelení…‘ A já se těšila na toho tátu, jak přijde a jak bude koukat, že jsme se všichni vrátili, že jsme se zase sešli. A teď – nic! Víte, to bylo strašný. Třeba paní Maštalířová, ti bydleli vedle nás – dva kluky pryč, manžel pryč, všecko pryč. To, muselo by pro ně hrozný.“

Do Lidic se Jaroslava Skleničková poprvé vrátila už 10. června 1945, kdy se konala velká tryzna za zavražděné lidické obyvatele. Z velké tribuny se tehdy už devatenáctiletá Jaroslava dívala na hromadný hrob, který nacisté nechali vykopat kousek od místa popravy lidických mužů. S tím, že v něm skončil i její tatínek, se nikdy nesmířila a ještě dlouho žila v naději, že se vrátí.

Po vypálení obce pokračovalo ničení Lidic silnými náložemi. Dům za domem a usedlost za usedlostí se za ohlušujících explozí slyšitelných v širokém okolí, postupně proměňovaly v hromady sutin. Pokáceny byly i všechny stromy|foto:Archiv Eduarda Stehlíka

Pod chodníkem

Život na svobodě byl v prvních měsících těžký. „Nemohla jsem se vzpamatovat. V lágru jsem věděla, co mám udělat, aby maminku neodvedli,…,“ vzpomíná po 80 letech Jaroslava Skleničková na dny, které znovu obrátily její život naruby.

„Už 16. srpna jsem nastoupila do zaměstnání. Místo abych z práce šla domů, tak jsem šla do ulic. Zamyšlená jsem šla pod chodníkem, protože my jsme neměly stoupnout na chodník,“ naráží na to, jak musela po práci při cestě z lágru jako méněcenná bytost jít nikoli po chodníku, ale po silnici.

A tak bloumala po ulicích poválečné Prahy a hledala tatínka: „Říkala jsem: On nás taky hledá, tak abychom se našli…“

Čtěte také

Atentát. Poslechněte si první ze série živých zpravodajských rekonstrukcí Operace Anthropoid

Ať je nenajdou

Měla paní Jaroslava někdy na Gabčíka a Kubiše zlost, co vyvolal jejich atentát na Heydricha? „Na ty ne. Chodila jsem se dívat, jak u Bati byla aktovka, kolo a baloňák. A jenom jsem si říkala Ježiši, ať je nenajdou. A ti kluci ještě odletí, já jim držím palce, ať je nenajdou.“

Jaroslava Skleničková se nastěhovala do obnovených Lidic až na počátku 80. let, kdy odešla do důchodu. V závěru života tak bydlí jen kousek od míst, kde stával dům jejích rodičů. A nepřestává se dívat víc do budoucnosti než do minulosti: „ Pamatujte si, dobře volte. Ať žije demokracie!“ naráží na závěr na prezidentskou volbu v příštím roce.