Ležáky. Poslechněte si poslední ze série živých zpravodajských rekonstrukcí Operace Anthropoid

Ležáky, nynější pietní území, leží na Chrudimsku u obce Miřetice. Název Ležák patřil mlýnu, rovněž tamějšímu potoku, posléze i rybníku nad mlýnem. Ještě později se Ležáky staly názvem celé osady. Nejstarším objektem v ležáckém údolí byl mlýn s pilou, poprvé zmíněný k roku 1714. První dva domky byly postavené ve stráni nad potokem v roce 1784.

Jak se žilo v Ležákách

Do tragédie tvořilo Ležáky devět budov, v nichž žilo 54 obyvatel. Katastrálně příslušely do dvou sousedních obcí. Mlýn do katastru osady Dachov, obec Miřetice, zbývajících osm domů do osady Habroveč, obec Louka. Podle tohoto katastrálního rozdělení se školy nacházely v Miřeticích a ve Včelákově, fary ve Včelákově a Vrbatově Kostelci. Všichni obyvatelé Ležáků pak měli k dispozici stanici dráhy ve Vrbatově Kostelci, tamtéž sídlila i četnická stanice a poštovní úřad.

Čtěte také

Lidice. Poslechněte si druhou rozhlasovou rekonstrukci Operace Anthropoid

Ležáčtí muži chodili za obživou do blízkých lomů. První z nich byl otevřen v Dachově, nacházejícím se v těsném sousedství Ležáků - v roce 1942 proslul jako lom Hluboká - a to v devadesátých letech devatenáctého století. V okolí postupně přibývaly další lomy. Dobývala se tam prostá tvrdá žula, z níž kameníci zhotovovali vlastníma rukama dlažební kostky, obrubníky, náhrobky a jiné produkty. K takovým lokalitám například patřil i známý lom Černík. Všechna jmenovaná místa se stanou součástí ležácké tragédie.

Ležácké ženy byly známé zručnými výšivkami, které odnášely k prodeji do Skutče nebo Chrasti. Možnost přivýdělku - ať mužů či žen - skýtaly pomocné práce u okolních sedláků, zejména v období žní.

Operace Silver A

Když se na podzim 1941 začal v britském exilu rodit plán zvláštních výsadkových operací, bylo jasné, že pomyslnou vlajkovou lodí spojovací části plánu bude tříčlenný tým Silver A, který tvořili velitel nadporučík Alfred Bartoš, rotmistr Josef Valčík a radista svobodník Jiří Potůček.

Lom Hluboká nedaleko Ležáků. Budova na snímku byla strojovnou lomu a v prvních dveřích (zleva) byla ve dvojitém stropě ukryta radiostanice Libuše výsadku Silver A. Právě odtud odvysílal Jiří Potůček do Velké Británie několik desítek depeší|foto:Archiv Eduarda Stehlíka

Výsadek se nakonec podařil v noci z 28. na 29. prosince 1941 během jednoho letu s paraskupinami Anthropoid a Silver B. Muži Silveru A seskočili u obce Senice nedaleko Poděbrad a poměrně rychle začali budovat okruh odhodlaných spolupracovníků, z nichž vytvořili velmi dobře fungující a výkonnou síť.

Dvojitý strop

Přes ně vedla cesta do první vysílací základny rádiové stanice Libuše. Nacházela se ve zvláštním podkrovním úkrytu v budově strojovny lomu Hluboká v těsném sousedství Ležáků, a to s pomocí správce lomu Jindřicha Vaško i jeho bratra Františka, který byl nájemcem Hluboké, a strojníka Karla Svobody. Právě odtud, z dvojitého stropu strojovny,  se 15. ledna 1942 podařilo navázat trvalé spojení s Londýnem.

Radista Jiří Potůček se s vysílačkou Libuše neustále přemisťoval, aby gestapu znemožnil její zaměření. Nakonec se vrátila zpět do lomu Hluboká a v dubnu se telegrafista nastěhoval do prvního patra ležáckého mlýna Jindřicha Švandy, do bytu mlynářova švagra Josefa Šťulíka. S Potůčkem již spolupracuje spolu se svými podřízenými vrchní strážmistr četnické stanice ve Vrbatově Kostelci Karel Kněz.

Čtěte také

„Vytáhl fotku rodiny a plakal. Pak šel a nad ránem se zastřelil.“ Na statečného odbojáře Karla Kněze vzpomíná jeho vnučka

Libuše na útěku

Vzhledem k udání, které učinil parašutista Karel Čurda, člen paraskupiny Out Distance, když se 16. června dobrovolně přihlásil pražskému gestapu, následuje vlna zatýkání, orientovaná na příslušníky odboje a na spolupracovníky „padákových agentů“, jak parašutisty nazývali nacisté.

Ve středu 17. června přijel na kole do ležáckého mlýna Luděk Matura ze Svítkova, aby Jiřího Potůčka, Švandovy i Šťulíkovy varoval. Nad ránem následujícího dne vysílačka Libuše opouští v osobním automobilu a v doprovodu Potůčka a Jindřicha Vaško ležácké údolí. Telegrafista putuje na sever, směrem na Červený Kostelec. Gestapo ho horečně stíhalo. Potůčkova odysea skončila 2. července 1942, když ho v lesíku mezi Trnovou a Rosicemi nedaleko Pardubic český četník – ve spánku na zemi – zastřelil.

10 fotografií

Zatýkání

Po Čurdově udání jsou zatčeni manželé Krupkovi, spolupracovníci Alfréda Bartoše, příslušníci pardubického gestapa bedlivě kontrolují přihlášky k pobytu v Miřeticích, kam Ležáky katastrálně patřily, hledají v lomu Hluboká i v ležáckém mlýně.

Čtěte také

Zradou Karla Čurdy se vyřešila situace, konstatuje badatel Jaroslav Čvančara. Co by se stalo, kdyby nezradil?

Gestapáci nebo na jejich příkaz čeští četníci zatýkají Františka Vaško s manželkou, Jindřicha Vaško, mlynáře Jindřicha Švandu, jeho ženu Františku, strojníka z Hluboké Karla Svobodu, Josefa Šťulíka, také jeho ženu Marii a její rodiče se synem, rodiče Josefa Šťulíka Václava a Růženu Šťulíkovy a další. Vrchní strážmistr Karel Kněz se zastřelil sám, rovněž jiní spolupracovníci parašutistů spáchali sebevraždu.

Tragédie Ležáků

Osudový den padl na středu 24. června 1942. Ráno vyjela od pardubické služebny gestapa ozbrojená kolona aut. Starostové Louky a Miřetic museli vydat gestapákům policejní přihlášky obyvatel Ležáků, soupisy dobytka, parcelní protokoly. Kolem půl jedné byly Ležáky neprodyšně uzavřeny jednotkami SS (asi 500 mužů) a českým protektorátním četnictvem.

Proběhla kontrola policejních přihlášek. Nacisté soustředili obyvatele, většinou dělníky z lomů, u silnice probíhající osadou. Chybějící děti přivezla ze školy, případně od příbuzných eskorta. Před pátou hodinou odpolední Němci odvezli do pardubického Zámečku 46 starců, mužů, žen a dětí. Načež v osadě rabovali. Poté jednotlivá stavení zapalovali. Domy hořely celou noc. Následující úpravy terénu zajišťovala jičínská stavební firma.

Manželé Josef a Marie Šťulíkovi (na svatební fotografii z roku 1939). On byl zastřelen 2. července 1942, ona přišla o život 17. ledna 1943 v Osvětimi. Jejich dcery Jarmilka a Maruška byly jedinými, kdo vyvraždění Ležáků přežil|foto:Archiv Eduarda Stehlíka

Ještě téhož večera nacisté zavraždili nedaleko Zámečku 33 obyvatel Ležáků, 18 žen a 15 mužů. Čtyři osoby z Ležáků a dalších více než čtyřicet spolupracovníků parašutistů zastřelili 25. června a 2. července 1942.

Všech 13 dětí odvezli ještě v noci z 24. na 25. června do Prahy, poté do internačního tábora v Lodži, případně do dětského domova v Puščikovku nedaleko Poznaně. Sestry Jarmilu a Marii Šťulíkovy uznali za vhodné k poněmčení a předali je pod cizími jmény do německých rodin. Po válce je přivezl do vlasti policejní inspektor Josef Ondráček.

Popravčí protokol dokládá, že ještě 24. června večer bylo na pardubickém popravišti zastřeleno 33 ležáckých obyvatel. Na rozdíl od Lidic byly v Ležákách vražděny i ženy. Čtyři z nich byly těhotné a nejmladší Heleně Skalické bylo pouhých patnáct let|foto:Archiv Eduarda Stehlíka

Jedenáct ležáckých dětí našlo smrt 25. července v plynovém voze v polském Chelmnu, spolu s nimi jedna dívka z Lidic, stejně jako již dříve 81 dětí z Lidic.

Dokonáno

Příbuzní parašutistů a jejich spolupracovníci v počtu 254 osob byli hromadně popraveni 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. Vraždění českých vlastenců v souvislosti s heydrichiádou probíhalo v Mauthausenu ještě v lednu 1943. Další muži a ženy buď z blízkosti Ležáků, nebo z pardubického regionu, zatčení jako spolupracovníci paravýsadku Silver A, se ocitli v koncentračních táborech Osvětim, Buchenwald a Ravensbrück, tři z nich nelidské podmínky nepřežili.

Lom Hluboká byl začátkem března 1943 prohlášen za propadlý říši a podhodnocený prodán pod dohledem šéfa pardubického gestapa Clagese jeho synovci K. H. Becherovi. Clages navštěvoval lom i v civilu a měl značný zájem na jeho prosperitě. Součástí Becherovy firmy se stává i někdejší podnik-žulové lomy Františka Vaško.

Od konce října do poloviny prosince 1943 srovnalo zbytky Ležáků definitivně se zemí asi pětašedesát káranců pracovních táborů. Při likvidačních pracích našel dělník Josef Bezvoda ve dvou konvích pod kamenem domu čp. 13, v němž bydleli staří a mladí Boháčovi a Čeněk Bureš s manželkou, zbraně a peníze. Obyvatelé je ukryli dobře – nacisté je nenašli ani při vyhlazení Ležáků 24. června 1942, ani později.

(Text převzat z webu Památníku Ležáky)