„Vytáhl fotku rodiny a plakal. Pak šel a nad ránem se zastřelil.“ Na statečného odbojáře Karla Kněze vzpomíná jeho vnučka
Vrchní strážmistr Karel Kněz byl velitelem četnické stanice ve Vrbatově Kostelci. Do jeho rajonu spadal i ležácký mlýn a osm domků osady Ležáky. Zároveň byl jedním z klíčových členů odboje na Pardubicku. Už v roce 1939 stál u zrodu tamní odbojové skupiny Čenda, která kromě jiného aktivně podporovala radistu skupiny Silver A Jiřího Potůčka. Ve speciálu Radiožurnálu na svého dědečka Karla Kněze vzpomínala Alena Mergl Kučerová.
Jaká byla role vašeho dědečka v tehdejším odboji a v kontaktu s parašutisty?
Děda sem přišel jako četník ze Sudet, kde si namluvil i svoji manželku Annu. Byla to žena německé národnosti s kořeny někde v Itálii. V pohraničí absolvoval také školu pro velitele četnických stanic. V roce 1934 sem byl převelen, měl zastávat funkci velitele četnické stanice po odcházejícím Jaroslavu Kotábovi.
Čtěte také
Děda už v Sudetech viděl, že se tam začíná velice projevovat německý nacionalismus a šovinismus. Po léta tam žili mezi sebou Češi a Němci a nebyl žádný problém. V 30. letech se ale začala se projevovat nesnášenlivost. Najednou už se lidi k sobě nechovali tak, jako se chovali předtím Češi k Němcům. A on viděl, že nastává problém.
Když byly v roce 1939 zabrané Sudety, tak věděl, že musí něco udělat. Že nastanou velmi těžké časy, pakliže se dostane Hitler k moci. A to byl ten impulz. Takže hned v roce 1939 založil se svými spolupracovníky nejen na stanici, ale hlavně tady v okolí odbojovou skupinu Čenda.
Takže dědeček byl zakladatel odbojové skupiny Čenda…?
Dědeček se svými spolupracovníky. To znamená Jaroslav Kotáb, to byl velitel četnické stanice ve Vrbatově Kostelci před dědou. Potom Čeněk Bureš, autodopravce tady z Ležáků, a jejich společný přítel pan Svoboda, což byl strojník v lomu Hluboká. Bratři Vaškové z Pardubic, pan Švanda, pan Čulík tady z Ležáků. A na ně se na začaly nabalovat další a další lidi, až jich bylo zhruba 25 i více.
Nevím, jestli to pro vás není moc bolavá otázka, ale proč si dědeček tehdy vzal život?
Myslím, že s tím hodně bojoval. Měl mnoho informací o odboji na Pardubicku – nejenom, co se dělo okolo odbojové skupiny Čenda, ale ta byla dál napojená na další skupiny, třeba na buňku Obrany národa. A drápky sahaly až do Prahy.
Kdyby se dostal do spárů gestapa, věděl, jak jsou výslechy tvrdé a děda si nebyl zcela jistý, že by nepromluvil. A kdyby promluvil, tak by to bylo pro spoustu lidí velice zlé. Mnoho lidí by přišlo o život, bylo by třeba zatčeno, mučeno atd.. Tomu se chtěl vyhnout.
Nechtěl taky, aby za něj pykala rodina nebo jeho kolegové na stanici, kteří o spoustě věcí věděli, ač to byli četníci. Takže z tohoto důvodu se rozhodl, vzít si život.
Nejtěžší rozhodnutí
Bylo to pro něj velice těžké rozhodnutí, protože za ženu měl sudetskou Němku, kterou přivedl sem do vnitrozemí. Ta tady měla ještě na starosti dva syny. Věděl, že tady tu rodinu po sobě zanechá a že babička se bude muset postarat o syny úplně v neznámém prostředí. A muselo to pro něj být velice těžké rozhodnutí.
Mám vzpomínku od pamětníků z Habrovče, kde se děda před svojí smrtí stavoval. Byli to Doležalovi. Vytáhl fotografii z uniformy, na té fotografii byla rodina – jeho žena Anna a dva kluci: Jaroslav, kterému bylo 13 roků, Karlovi bylo 18 roků. A plakal.
Když věděl, že situace je pro něj bezvýchodná a že to musí udělat, tak tu fotografii vytáhl, plakal a prosil právě Doležalovi, aby byly nějakou měrou i nápomocní babičce a synům.
A od nich se tedy vydal ukončit svůj život. Ale tuším, že paní Doležalová za ním poslala ještě syna, jestli by ho nepřemluvil…
Je to tak. Vyprávěl to i Josef Doležal, protože ten s naší rodinou potom udržoval styky hlavně s mým tatínkem Jaroslavem. Byli to kamarádi.
Ten vyprávěl, že za dědou ještě šel a říkal mu: „Pane vrchní, nedělejte to. Vždyť ještě není tak zle. Třeba to dopadne všechno jinak.“ A traduje se, že můj děda řekl: „Běž pryč a nech mě.“ Takže si to nenechal ani od něj vymluvit. A opravdu se mezi Habrovčí a loukou na polní cestě zhruba okolo čtvrté hodiny ráno 20. června 1942 zastřelil.
Poslechněte si celý rozhovor s Alenou Mergl Kučerovou. S Janem Pokorným si povídala také o memoriálu pojmenovaném po jejím dědečkovi nebo o tom, jak statečná byla její babička Anna a proč se rozhodla napsat knížku o nich obou.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
