Mladou generaci Duchoň oslovuje emotivním hlasem. Oproti Gottovi neměl disciplínu, říká režisér Bebjak

8. červenec 2025

Největší audioportál na českém internetu

Režisér Peter Bebjak | Foto: Martina Sedláková

Jak Peter Bebjak vnímal hudbu Karola Duchoně zamlada? Zdála se mi zkostnatělá, protože přicházela éra Petera Nagye, vybavuje si režisér

Popstar sedmdesátých let Karol Duchoň žil intenzivně a zemřel velmi mladý v 35 letech. V čase obnoveného zájmu o slovenského zpěváka uvádí karlovarský festival jeho nový portrét. „Chtěl být někdo, ale nevyužil svůj talent naplno. Protože nejdůležitější, aby se talent mohl rozvíjet, je disciplína a mít lidi, kteří vědí, jak vás nasměrovat,“ říká režisér Peter Bebjak. Jak si hledal k normalizační hvězdě cestu? A jak se Duchoňovu zpěvu přiblížil herec Vladislav Plevčík?

Co se stalo na Slovensku, že po letech znovu ožily písně Karola Duchoně, hvězdy především 70. a začátku 80. let? Jak to, že jeho písně mají teď miliony shlédnutí na internetu?

Peter Bebjak: Netuším, jak se to stalo. Možná tomu pomohly revivaly, které vznikly: skupina Desmod nazpívala V Dolinách, potom vznikly ještě další pokusy. Ale fascinující je, že to není vzpomínkový optimismus mojí generace starších, ale že právě mladá generace, která ho vůbec nevnímala jako zpěváka normalizačních dob, vnímá jeho hudbu a jeho zpěv. Nějakým způsobem je musel oslovit až tak, že si to pouštějí na párty a vždy s duchoňovským kolem přichází velká zábava.

Čtěte také

Co vás tedy přivedlo k myšlence o tom natočit o této velké hvězdě ještě film? Co bylo dřív, vaše myšlenka, anebo divadelní hra Jiřího Havelky a Roberta Mankoveckého?

Bebjak: Myšlenka přišla dřív, protože mě fascinoval skok, že z někoho zapomenutého se stal obrovský fenomén. Vznikly o něm tři divadelní představení, vznikají knihy, jsou mu věnované různé koncerty. Ale nejvíc se mi zamlouvá jako člověk, který chtěl být někdo, ale nevyužil svůj talent naplno. Protože nejdůležitější, aby se talent mohl rozvíjet, je disciplína a mít lidi, kteří vědí, jak vás nasměrovat.

A to on neměl.

Bebjak: Bohužel, více méně se věnoval sobě. Měl rád společnost, byl rád středobodem společnosti.

Vladislave, kdy jste si jeho písní všiml vy?

Vladislav Plevčík: Vědomě poprvé asi před pěti lety. Poslouchal jsem píseň Mám ťa rád a rozhořčoval jsem se nad tím, že to je lepší cover než originál. To jsem ještě netušil, co mě v životě čeká. To bylo takové první vědomé střetnutí. Poslouchali jsme tu hudbu doma, ale že bych byl ze začátku fanoušek, to ne. Ale zalíbilo se mi to.

Přiblížit se zpěvákovi, kterému se říkalo slovenský Tom Jones, je vážně výzva. Zpíváte nakonec vy, anebo Karol Duchoň?

Plevčík: V polovině filmu zpívám já a polovina jsou originální nahrávky s jeho nádherným hlasem.

Čtěte také

Duchoň a Gott

Já sama bych v tom být tedy nechtěla, máte opravdu těžkou profesi. Řekněte mi, jak vnímal Karol Duchoň Karla Gotta? Gott byl starší, zkušenější, cestoval do ciziny. Měli nějaký vztah?

Bebjak: Měli, postavený na půjčkách – Karel Gott mu půjčoval peníze. Byli velcí kamarádi, dokonce spolu trávili svátky, Silvestra a navštěvovali se. Karel Gott mu pomáhal i ve chvíli, kdy Duchoň potřeboval koupit byt, tak mu poskytl peníze.

Byl pro něj Gott i určitou motivací?

Bebjak: To nevím, to bychom se ho museli zeptat. My tam máme motiv, že Duchoň chtěl nazpívat společný duet, ale nikdy k tomu nedošlo. Ale mnoho lidí tvrdilo, že Duchoň měl silnější anebo emotivnější hlas a dokázal s ním pracovat. Ale rozdíl je v tom, že Karel Gott měl disciplínu, měl manažera a měl lidi, kteří věděli, jak jeho cestu usměrnit.

Jak Peter Bebjak režíroval svého zpěváka v hlavní roli? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Hanka Shánělová , jkh

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více o tématu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.