Za normalizace si postavil loď a obeplul na ní celý svět. Příběh mořeplavce Konkolského je fascinující, říká jeho životopisec

Adame Chrouste, která životní etapa je pro vás nejvíc fascinující?

Chroust: Asi etapa Richardova života od narození až do momentu, kdy začal stavět Niké. Tam se zrodila cílevědomost, buldočí zarputilost Richarda, toho kluka z Bohumína, který si dal v době socialismu, začínající normalizace ten těžko pochopitelný cíl, že si jako první suchozemec v dějinách lidstva postaví loď. Ještě v té době ani neuměl plachtit na moři. Takže začínal, četl si to...

To on vypráví, nevěděl jsem, že třeba v Bohumíně byl nějaký rybník...

Chroust: Spousta rybníků! Richard je pro nás obrovskou inspirací jako člověk, který si dokázal plnit sny i v době, kdy to nešlo. Dnes žijeme ve svobodě, v době, kdy každý může udělat co chce, může si splnit jakékoli blázniviny si vymyslí.

V té době to tak nebylo, a Richard to přesto dokázal. Tam mě zajímá ten začátek jeho života, kde se zrodil Richard Konkolski, který si pak loď postavil, cestu absolvoval, přežil, dokázal o ní psát zajímavé, krásné, čtivé knížky.

Richard Konkolski u své jachty Niké v Dolní oblasti Vítkovice|foto:Petr Piechowicz

Pak si samozřejmě postavil další loď a byl to náš první reprezentant v námořním jachtingu, první člověk na světě ze suchozemského státu, který obeplul celý svět. První člověk vůbec na světě, který to dokázal na lodi, co si postavil... Neuvěřitelný příběh, co se zrodil v Bohumíně. Takže začátek je pro mě paradoxně asi ten nejzajímavější.

Škoda, že nevidíme do ostravského studia Českého rozhlasu, jestli se Richard Konkolski dme pýchou...

Konkolski: Ani ne. Dívám se dopředu, ne dozadu, to je pro mě minulost. Před sebou mám další výzvy. Je to fajn, když se vám to podaří, máte zadostiučení, ale vždycky je určitá etapa odrazový můstek pro další činnost.

Když jste řekl slovo „zadostiučení“. Kdy jste ho cítil zejména? Bylo to, když vám konečně vrátili po emigraci české občanství?

Čtěte také

Na vítr jsme čekali jako na smilování, popisuje mořeplavec. Jako druhý Čech připlul do Země Františka Josefa

Konkolski: To ne, jsem patriot, tak to byla v mém životě špatná doba, na to jsme vzpomínali velmi smutně a rádi bychom na to zapomněli. Ale především to byly zážitky, třeba jak jsem v prvním závodě kolem světa vyhrál dvě etapy. Skončil jsem třetí bez financí, bez pořádného technického vybavení.

Nebo v závodě přes Atlantik v roce 1976 jsem ze 125 lodí skončil druhý, přebíral jsem cenu od tehdejšího premiéra anglické vlády, sira Edwarda Heathe. To byly momenty, kdy jsem byl opravdu hrdý. Bylo tam opravdu zadostiučení, protože jsem úspěšně reprezentoval rodnou zem.

Jaké to bylo, když se vám loď několikrát převrátila, vyhodilo vás to do moře a měl jste co dělat, abyste uchránil holý život?

Konkolski: V těch chvílích na to člověk nemyslí, protože bojuje o život. Dělá všechno možné, aby přežil. To spíš později, jak jsem se dostal zpátky, přátelé mi poskytli azyl, všechno jsme vybrali z Niké, začali to opravovat, sušit a podobně. Uložilimě  do postele a cítil jsem se jako princezna na sedmi peřinách s tím hráškem, pověvadž teprve tehdy jsem prožíval celou tu katastrofu znovu a uvědomoval jsem si, co se stalo. Také jsem si představoval, co by se mohlo stát. Ty nepříjemné okamžiky byly až později.

Co se tehdy stalo?

Čtěte také

Kličkoval mezi hurikány a přežil mys Horn. „Vlny se měří na velikost strachu,” říká mořeplavec Richard Konkolski

Konkolski: Byl jsem opožděn, protože jsem tam stavěl dům – potřeboval jsem si vydělat peníze na další zásoby, víza, filmy a podobně. Stavba se protáhla, takže jsem minul to nejlepší období pro plavbu kolem Mysu Dobré naděje. Přišel hurikán, čekal jsem, až projde. Říkal jsem si: vyrazím, moře se uklidní, a než přijde další bouře, dorazím do Kapského Města. Ovšem bohužel byl druhý hurikán.

Tenkrát nebyly satelity, počasí nebylo tak přesné. To mě čaplo na nejhorším místě, kde vlny a proudy narážejí na kontinentální šelf a kde se vlny zalamují. Tam jsem během jednoho dne udělal 3 kotrmelce i s lodí, takže jsem 36 hodin pumpoval vodu kbelíkem. Při třetím obratu mohutná vlna, viděl jsem tu stěnu, narazila na Niké, to mě katapultovalo ven a padnul jsem do moře.

Niké se převrátila kýlem vzhůru, takže když jsem vyplaval na povrch, viděl jsem jen kýl a dno. Ale kýl je těžký natolik, že loď postaví zpátky. Chytnul jsem se stěžně, vyškrabal jsem se na loď a pumpoval dále. Později jsem dorazil zpátky do Durbanu a mohl jsem pokračovat v té závěrečné fázi.

Závidím Adamu Chroustovi, že s vámi mohl zažít to, co zažil při přípravě knížky „Richard Konkolski: Být první“. Kladl jste si, Adame, čast otázku, jaký je to vlastně člověk?

Chroust: Od prvního okamžiku. Moc rád na to vzpomínám. Sedávali jsme v obrovské pracovně, která je plná cestovatelských pokladů, trofejí, relikvií, popíjeli jsme dobré víno a povídali jsme si celé dny a noci o tom Richardově příběhu. Možná ještě do dneška přesně nevím, kdo Richard vlastně je... Pokusil jsem se to v té knize nějak napsat, ale těžko říct, jestli se mi to povedlo.

Takového chlapa, takhle cílevědomého, praovitého, jsem ještě nepoznal. Všechny ty věci bere jako samozřejmost, že neudělal nic mimořádného. „Prostě jsem si proplul hurikánem a přežil jsem to.” Jako by se nic nedělo. Bavilo mě to a sám na to budu vzpomínat s nostalgií.

Musel Richard Konkolski někdy na lodi volat SOS? Jak se při několikatýdenní plavbě zvládá samota? Proč musel s rodinou emigrovat? Poslechněte si celý rozhovor.