Kličkoval mezi hurikány a přežil mys Horn. „Vlny se měří na velikost strachu,” říká mořeplavec Richard Konkolski

12. září 2017
Richard Konkolski postavil jachtu Niké ve sklepě panelákového bytu v Bohumíně a v polovině 70. let s ní obeplul svět. Stal se tak prvním Čechem, který samostatně tuto cestu uskutečnil. Niké bude k vidění v Národním technickém muzeu do konce roku

Loď Niké, kterou postavil v paneláku na konci 60. let, aby s ní následně obeplul svět, už je dnes součástí historie. Doslova. Stojí v Národním technickém muzeu hned vedle tatraplanu Hanzelky a Zikmunda. „Když to všechno vidíte stát vedle sebe, srdce poskočí. Je to nádherné,” neskrývá mořeplavec Richard Konkolski.

Zeměkouli obeplul už třikrát. „Má první plavba byla první československou plavbou na velmi malé lodi,” vzpomíná v rozhovoru s Lucií Výbornou. Psal se rok 1972 a Richard Konkolski se právě chystal na sólo závod přes Atlantik. Na možnost skutečné sólo plavby byl ale připravený.

„Věděl jsem, že jde o vrcholnou disciplínu jachtařů. Kdybych ale žádal o povolení, nikdy bych ho nedostal, možnost se mi proto naskytla až v USA, když začala hurikánová sezona. Tak jsem se na to vymluvil s tím, že už stejně nemůžu zpátky,” vysvětluje.

A povolení k plavbě kolem světa nakonec dostal. „Díky tomu jsem skutečně poznal svět,” přiznává. A jak dodává, bylo to krásné, ale často i kruté poznávání. Plavba kolem světa totiž není nic menšího než kličkování mezi hurikány.

U mysu Horn mi bušilo srdce

Se svou lodí Niké v životě navštívil řadu skutečných námořnických lahůdek: mezi nimi i mys Horn, o kterém se říkává, že je pro mořeplavce nejtěžším místem na zemi. „Zahynulo tam mnoho námořníků, je to rozbouřené místo,” upozorňuje Richard Konkolski.

Čím to? Pod mysem Horn, ale i pod všemi pevninami pod Afrikou a Austrálií mohou větry probíhat kolem dokola, vysvětluje námořník. „Vznikají tak ohromné vlny, a když se přiblíží k Mysu Horn, jejich spodní část se zpomalí a vrchní naopak převalí,” popisuje.

On sám kolem mysu Horn poprvé plul v roce 1983. „Bylo to za mlhy, nic jsem neviděl. Jen mi bušilo srdce a byl jsem rád, když jsem měl mys za sebou,” vzpomíná. „O čtyři roky později už jsem ty strmé a bouřlivé skály viděl. Běhal mi mráz po zádech. Velikost vlny se neměří na výšku, ale na velikost strachu.”