Karel Gott potřeboval publikum. Víme o veřejném odhalování v mládí, vysvětluje publicista Klusák

Jestli jsem to dobře pochopil, přišel jste se zjištěním, že nutkavá potřeba Karla Gotta být v záři reflektorů vycházela z fyzické potřeby, která hraničila se sexuální poruchou.

Tak takhle sevřeně to v knize neprezentuju. Je to nějaké domino, které lze stručně převyprávět asi takhle:

Existují protokoly o veřejných deliktech Karla Gotta z jeho mládí. Není to jen jeden delikt, ty protokoly jsou dva, z roku 1958 a 1962. Právě v době, kdy byl Karel Gott kvůli tomuto veřejnému odhalování a masturbaci odkázaný na kontakt s lékařem, se sexuologem, se seznámil s člověkem, který byl pro jeho další kariéru velmi podstatný.

Čtěte také

Každý druhý z nás si během života prodělá nějakou duševní chorobu, upozorňuje psychiatr

Psychiatr jménem Zdeněk Dytrich byl docela významnou postavou, která se potom v dost podstatných souvislostech vine moderní českou psychiatrií. Jednak ale pomohl Karla Gotta vyreklamovat z ČKD – což nebylo u učně, který si musel odkroutit určitý počet let, samozřejmé.

A zároveň sám psychiatr Dytrich říká, že přesvědčil rodiče Karla Gotta, že ten chlapec potřebuje ventilovat svoje talenty veřejně a že v okamžiku, kdy by tento ventil nepřišel, bude nešťastný, nevyrovnaný a možná se dál bude dopouštět nějakých deliktů.

Ta pověstná pracovitost a manické nadšení pro práci, to asi nebude čistě jen chuť být pilný a přičinlivý. Vychází to z nějakého vnitřního nastavení, zkrátka z toho, že tu práci a tu zpětnou vazbu od publika velmi potřeboval. Existují celebrity, kterým docela záleží na majetku – myslím si, že třeba u Karla Gotta to naprosto nebyl tento prvotní moment. Byl to ten kontakt s tím úspěchem. Nejsem první, kdo to píše a zmiňuje.

V České televizi jste řekl, že věříte, že legendu o Karlu Gottovi nebouráte, ale upřesňujete. Komu je vlastně ta knížka určená? Jeho skalním fanouškům?

Je určená současné veřejnosti. Mně se zdá, že pořád žijeme v určité schizofrenii, co se týče hodnot a faktů především z normalizačního dvacetiletí. Samozřejmě existuje na jednu stranu určitý kritický postoj k normalizaci a období okupace, víme, že jsme se toužili osvobodit a také se to stalo. A českoslovenští občané nebyli v listopadu 1989 radikálně rozdělení.

Čtěte také

Olga Špátová o natáčení s Karlem Gottem: Měla jsem pocit, že se dotýkám možná i smyslu života

Na druhou stranu ale lidovou popularitu Karla Gotta, který tehdy vědomě uspokojil poptávku po únikové, režimu loajální zábavě, dodnes využívají velká média včetně těch veřejnoprávních, protože je pro ně mnohem snazší nerozporovat tu nastřádanou popularitu.

Mně ale připadá, jako bychom pořád vláčeli nějaké zranění nebo pohřbenou traumatickou záležitost, u které dříve, či později budeme muset něco provětrat. Odhalit.

Karel Gott prý komunistické funkcionáře nešetřil, když si byl jistý svojí kariérou. Údajně jim do očí říkal, co si myslí.

Tohle všechno mám od zdrojů, které cituji s určitou důvěrou. Režim potřeboval Karla Gotta aktivního, nikoli zakázaného. Od druhé poloviny 70. let už moc nehrozilo, že by ho chtěl někdo potopit, a on si tuhle situaci užíval a mluvil s nimi konfrontačně.

Pavel Klusák|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas

Taky to ale byl modus, který nebyl tak výjimečný. Na neveřejné úrovni u nás na režim nadával kdekdo, každá společnost v hospodě. A on striktně odděloval to, jak mluví v okamžiku, kdy ho veřejné oko nevidí – a třeba v době podepisování petic v 80. letech vysvětloval Václavu Havlovi při osobním setkání, že jeho taktikou je mluvit o všech kontroverzních věcech, případně se přimlouvat, a to striktně soukromě.