Klíč k výchově dítěte? Přistupovat k němu pozitivně a postupně se stahovat, radí dětský psycholog Václav Mertin

Jaký byl Miloslav Disman, kdybyste ho měl zhodnotit dnešním pohledem psychologa? Jak to uměl s dětmi?

Čtěte také

Děti zabaví bavlnky, sklenice i kelímek. Tvoření nevyžaduje nutně nový produkt, říká Srdce z jeřabin

Teď jsem byl v Bělé pod Bezdězem – jdu po náměstí, kde byl jeho rodný domek, má tam desku. Byl jsem rád, protože jsem to asi už zapomněl a nikdy jsem tam nebyl. Zavzpomínal jsem si.

Byl stará škola, takže byl vlídný, laskavý, ale nebyl pro nás ta referenční skupina, pro ty dvanáctilé, třináctileté, čtrnáctileté. Prostě to byla ikona. Neříkali jsme mu tak, ale byl vzdálený. Měli jsme tam ty nižší, a ti nám byli blíž, byli s námi. Ale respektovali jsme ho. 

A co vám Dismanův soubor dal? 

Kdyby to člověk věděl… Jednak si myslím, že jsem zažil něco, co jsem tenkrát neoceňoval. Zpětně si říkám, že to bylo strašně prima. A teď to myslím ve vztahu k tomu, co jsem si mohl osahat. Možná víte, kolik stály buráky. Tenkrát tam paní v bufetu prodávala chleba s hořčicí, na který jsme chodili. Ten byl asi za 15 halířů. A ty vyloupané buráky asi za dvě koruny. Takové zážitky. Vím, že to zní přízemně.

Zcela určitě si myslím, že mě poznamenalo to, že jsem se musel učit mluvit. Že se dodneška vyjadřuji přijatelně, to je asi odtamtud. Jinak bych to zase nepřeceňoval. Ale byly to dobré zážitky, zkušenosti. Čím jsem starší, tím si jich vážím víc, než když jsem tam chodil.

Hlavní je být s rodiči

Jak dnes přistupovat k dětem, aby se co nejlépe a nejvíce rozvíjely? Protože jsou takové názory, že by dítě mělo chodit na nejrůznější kroužky, každý den mít nějakou aktivitu. Je dobře děti ve volném čase zaměstnávat?

Čtěte také

Speciální pedagog: Nejtěžší je vidět, co dítě potřebuje, ale mít rodinu, která to nemůže poskytnout

Žádné děti neexistují. Jsou děti čtyřleté, jsou děti desetileté, patnáctileté… V tom jsou rozdíly. Sám si myslím, že v nejútlejším věku mají být děti co nejvíc rodiči. A samozřejmě rozumím, že když rodiče pracují od šesti do šesti, tak se to blbě naplňuje, ale přál bych si to.

Rodiče mají zodpovědnost za všechno, co se týká dítěte. A tam jde o to, že rodič má nejintenzivnější vztah, a my se učíme přes vztah. Protože máme někoho rádi, ne protože to je tak ušlechtilé. Samozřejmě nás to musí trochu bavit, to jo. To abych to zase neposunul někam jinam.

Obecně si myslím, že jednu aktivitu by mělo mít každé dítě.

Takže u těch malých jsem pro to, ať dělají nějakou aktivitu mimo rodiče, to je v pořádku, ale hlavní je být s rodiči. Jak už je dítě starší, tak by se mělo věnovat nějakým aktivitám. Obecně si myslím, že jednu aktivitu by mělo mít každé dítě a dvě až tři, prosím, ale víc už bych zase velmi pečlivě zvažoval. Děti jsou z těch mimoškolních aktivit nadšené, ale byl bych opatrný.

Jak podporovat u dětí individualitu, když má zapadnout do unifikovaného školního prostředí? 

Víte, co je obrovitánský problém? České školství. A nechme teď jiné systémy, že bychom řekli, že to je všude na světě. Je hromadné a jednotné, a to se velmi tluče. Většina z nás do školy chodila, přežili jsme to, ale ne moc rádi. To je škoda. Poznávání je tak krásné – většinou.

Mluví se o individualizaci, mluví se o diferenciaci. Svým způsobem to jsou řeči. Rozumím, že leckde se leccos dělá pro děti, to nepopírám, ale ten systém je nastavený jednotně, všichni všechno. A teď si vezměte, že jsou děti, které třeba mají složité rodinné podmínky. Nepodnětné, ať to zjednodušíme.

A ta škola se nepřizpůsobí tomu, co je bude oslovovat. Teď nemyslím nic špatného, že by chtěli pořád hry. Ono by je něco oslovilo. A my jim nabízíme všechno, co těm, kteří budou třeba studovat na gymnáziu a potom na vysoké škole. To není dobré. 

Přistupovat k dítěti pozitivně

Jak vychovávat mladého člověka, aby přebral zodpovědnost za svůj vlastní život?

Čtěte také

Život není fér. Ale záleží, jak se k tomu postavíme, říkají manželé Chovancovi, kterým rakovina vzala dítě

Represí, strachem to taky nějak dopadne, to nepopírám. Neříkám, že jsem vyrostl ve strachu, ale lecčeho jsem se bál ve škole i doma, takže s tím mám zkušenosti. Ale podstatnější je, abychom k dítěti přistupovali pozitivně, aby vědělo, že má naši podporu. A my v hlavě měli, že to nemůžeme dělat do třiceti, dvaceti, do patnácti…

Když vidíme, že některé věci už tomu dítěti jdou, tak se postupně stahujeme. To, co do té doby bylo bezvadné a dítě to připustilo, najednou už nechce, chce být samostatné. Takže preferuji vlídnost, vstřícnost, laskavost, podporu… A neřekl jsem samozřejmě důslednost. Tyto pozitivní charakteristiky. 

Je důležité, aby děti zažívaly nudu? Jaké hry zvolit pro dítě, které nerado prohrává? A v čem spočívá nezastupitelnost prarodičů při výchově? Poslechněte si celý rozhovor.