Přelet balónem nad Annapurnou? Těším se na něj stejně jako na vzorky meteoritů, fotka je to hlavní, říká Petr Jan Juračka

Které z míst, které jsi projel na kole, si vzalo tvoje srdce? Když pominu polární záři, protože tam to dožene každého. 

Čtěte také

Fotografka Mary McCartney: Nemusíte znát celý příběh, abyste cítili, co je na fotce. To je na ní nesmírně mocné

No Československo! Jel jsem tisíc mil, šílený závod Honzy Kopky. To je z nejvýchodnějšího bodu Slovenska na nejzápadnější bod Čech, a to terénem. Je to úplná úchylárna, nesmysl. Potkáváš jednu večerku za den. Musíš vlítnout do večerky, koupit si rohlíky nebo housky. Housky jsou skladnější. A nějaký salám, protože je placatý. Doplníš si magnésku a jedeš.

Je to strašně intimní zážitek. Ty to znáš z poláru, je to to samé. Sice jsi v Československu, kdykoliv to můžeš vzdát, ale o to je to možná těžší. Psychicky jsem třeba v Himálaji mnohem silnější, protože jsem někde, kde to nemůžu vzdát. Vím, že musím prostě zabrat. A tady jsem normálně na pokraji zhroucení…

A můžeš jet domů. 

Můžeš být prostě večer doma vlakem! Započítej zpoždění, takže zítra. Ale můžeš být za chvilku doma a pak je mnohem větší výzva to nevzdat, když je takto jednoduché to vzdát.

Extrémní fotograf

O tobě se říká celkem právem, že jsi extrémní fotograf. Jak těžké je skloubit to dohromady? Jinými slovy, jedu nějaký závod nebo jsem na expedici, nejsem tam sám, následuji třeba Kláru Kolouchovou, ale musím u toho pracovat. To znamená, že se nadřu dvakrát víc než ti ostatní. 

Jo, to se nadřeš. Musíš být rychlejší než ostatní. Kláru jsem fotil zezadu, tu jsem nikdy nepředběhl. (směje se)

Řekni posluchačům, co to obnáší, protože to si málokdo umí představit.

Na jednu stranu ano, je to fyzicky náročné, musíš to utancovat, mít ještě s sebou kameru na ten závod. Tam se takzvaně gramaří, řešíš, jestli budeš mít malou pumpičku, nebo ještě menší pumpičku na kolo. A ty k tomu máš dvě kamery, mikrofon, stativ…

Sedmnáct kilo.

Na kole ne, ale normálně sedmnáct kilo mám. A fyzicky to je náročné, ale psychicky to je mnohem jednodušší, protože mám práci, mám důvod tam být a vím přesně, co chci dělat.

A někdy vybouchnou plány, něco se pokazí a nemůžu ten den už dělat to, co jsem původně chtěl. Nehroutí se den, protože mám strašně moc jiné práce, co ten den potřebuji udělat. Časosběr tady, časosběr tam, interview s tímto člověkem, sestříhat to…

Mám mnohem jednodušší psychickou pozici, než mají ostatní lidi.

Takže mám mnohem jednodušší psychickou pozici, než mají ostatní lidi. Mám tam nějaký cíl a za tím si jdu. A to mi možná dává svobodu v tom, že vím, co tam dělám. 

Fotka je to hlavní

Když se vrátím k tomu, jak všichni říkají, že jsi extrémní fotograf – je to součást tvé DNA? Že ti nestačí fotografovat tady někde v Polabí, ale potřebuješ to vyfotit z balonu nad Annapurnu?

Čtěte také

Hory jsou nebezpečné hřiště, nejtěžší je umět to otočit. V horolezení se dnes přeskakuje spousta kroků, vypráví horský vůdce

Přijde mi to zajímavé, abych tak řekl. (směje se) Dneska odpoledne třeba budu fotit meteority a těším se na to úplně stejně jako na Annapurnu. Budu mít v ruce meteority, mám jich plný šuplík, půjčených.

Vím, že se na to nesmí sahat rukama. Rukavice samozřejmě nemám, takže všechny vzorky budou infikované. To je jedno, na fotkách to nikdo nepozná. Ony se potom vyčistí. Ale těším se na to úplně stejně, fotka je to hlavní.

Pakobylky a oheň bez kouře

Upřímně se těším na tvoji přednášku v Lucerně, která ale hned tak nebude. Asi rok 2027? 

Rok 2027, protože jsme to chtěli naplánovat.

One man show věda se už nedělá, ta doba je 200 let zpátky. Dneska je věda týmová práce.

Myslím si, že tvoje fotky si zaslouží velký formát, protože jsou opravdu nádherné. Ale překvapil jsi mě tím, že tam nebudeš jenom jako fotograf, ale pozveš tam vlastně celou vaši vědeckou komunitu. 

Jasně, protože Lucerna je veliká a skýtá různé možnosti. A dělat one man show je v okamžiku, kdy tam budu vystupovat jako přírodovědec, škoda. One man show věda se už nedělá, ta doba je 200 let zpátky. Dneska je věda týmová práce.

Když jsem o tom mluvil před kolegy, říkali: „No tak počkej, tak my ti tam vezmeme stánek, vezmeme tam štíry, pavouky, pakobylky…“ Pakobylky velké jako hlava. Řešíme teda, jak moc je průšvih, kdyby něco uletělo. Ale ono to časem chcípne, to je v pohodě. Do toho chemici: „Tak uděláme experimenty, vypneme hlásiče v Lucerně!“

To vám neprojde. 

Čtěte také

Tisíc sledujících jsme se studenty oslavili, odpálili jsme kilo střelného prachu, usmívá se oceňovaný učitel chemie

To nám neprojde, ale umíme udělat oheň bez kouře, doufám. A když tak uděláme nějakou fyzikálně-chemickou luminiscenční show. Tu největší chemickou přednášku tam nedostanu. Dostanu tam chemiky, kteří udělají show, bude to barevné, krásné, ale v okamžiku, kdy máš zakázaný kouř, tak je to problém.

Jednou jsme měli přednášku, to bylo na fakultě, nejlepší přednáška mého života. Jmenovalo se to Fluorescence, fosforescence a výbuchy. Fluorescence a fosforesfence trvaly řekněme tři minuty a zbylou hodinu a půl byly výbuchy.

První řada dostala ochranné štíty, druhá řada dostala pláště a brýle a čtvrtá řada už neměla nic. Říkám: „Tam už to není nebezpečné?“ A oni: „Ne, došly nám pomůcky.“ Můj foťák to nepřežil.

Proč jsou podle Petra Jana Juračky chemici maskovaní žháři? Kolik má rozepsaných knih? A jak se pašuje lebka třetihorního nosorožce ze Slovinska? Poslechněte si celý rozhovor.