Křesťanské poklady Gruzie přečkaly nájezdy Mongolů i sovětskou éru. Bůh v nich bydlí stále

16 fotografií

Kostel Džvari zdobí vrcholek kopce nedaleko gruzínského hlavního města Tbilisi. Když se vám povede utéct prodejcům, kteří vám chtějí prodat tradiční čepici z ovčí vlny, takzvaný papach, otevře se vám před kostelem výhled na dálnici a za ní na soutok řek Kura a Aragvi.

Čtěte také

Panna Marie vyslala dívku jménem Nino do Gruzie šířit křesťanství. Její hrob v klášteře Bodbe je dnes poutním místem Gruzínců

Mezi zelenými kopci kolem se světlejší Aragvi ztrácí v mohutnější, kontrastně hnědé Kuře a ta se pak stáčí směrem k Tbilisi. „Normálně, když v horách neprší, má Aragvi hezčí barvu, takovou nazelenalou, namodralou,“ říká průvodkyně Kristina.

Po proudu řeky Kura je vidět přehrada s hydroelektrárnou. „V Gruzii pochází z vodních elektráren asi tak 95 procent elektřiny,” doplňuje Kristina.

Kříž svaté Nino

Jsme na místě, kde podle legendy ve 4. století vztyčila kříž svatá Nino, nejvýznamnější gruzínská šiřitelka křesťanství. „A na místě kříže postavil králové v 6. století kostel, který tu vidíme dnes. Je velmi dobře zachovalý. Od roku 1994 je na seznamu světového dědictví UNESCO,“ vyzdvihuje Gruzínka.

Na kamenném kruhu uprostřed kostela Džvari je vztyčený kříž|foto:Dominik Tesár, Český rozhlas

Kostel je plný turistů. Nevypadá úplně jako typický pravoslavný chrám: stěny nejsou pokryté freskami, ale holé, kamenné a není tu ani zdaleka tolik ikon.

Největší zvláštností kostela je přibližně 1,6 metru vysoký velký kámen, hrubě otesaný do tvaru kruhu. Uprostřed něj je vztyčený vysoký dřevěný kříž. Stojí tu od rozpadu Sovětského svazu a nahrazuje původní kříž, který tu stál, než se kostel postavil.

Jedna invaze za druhou

Proti proudu místy divoké řeky Aragvi se dostanete k Žinvalské přehradě, kde je samozřejmě další hydroelektrárna. Z mohutné nádrže vyčuhují kopce hustě porostlé zelení. To už jsme na úpatí Velkého Kavkazu. Pitnou vodou přitékající z pohoří se odsud zásobuje nejen metropole Tbilisi.

U přehrady stojí středověká pevnost Ananuri. Někteří turisti k ní jezdí na koních, které tu místní nabízejí.

Žinvalská přehrada zásobuje pitnou vodou značnou část obyvatel Gruzie|foto:Dominik Tesár, Český rozhlas

„Vždy tu probíhala nějaká invaze,“ vypráví místní průvodce jménem Temu. „Střetávaly se tu třeba Perská a Osmanská říše. Na začátku 19. století je vystřídalo Rusko. Geograficky to bylo atraktivní místo. Přes Kavkaz nevedla jiná cesta než tudy a procházela tudy taky Hedvábná stezka,” vysvětluje důvody vybudování pevnosti.

Pevnost Ananuri|foto:Dominik Tesár, Český rozhlas

„Celé Ananuri patřilo jednomu muži – vévodovi Nugzarovi I. Až na začátku 18. století pevnost převzalo centrální gruzínské království,” dodává Temu.

Oči jedině správně šikmé

Mezi kamennými hradbami se dochovaly hlavně kostely. Kamennou fasádu toho největšího zdobí reliéf velkého kříže a dvou andělíčků.

„Jeden je bosý a jeden je obutý, protože všichni lidi jsou si rovni,“ vysvětluje průvodkyně Čedoku Renata. Andělíčci taky mají šikmé oči – jedině takové památky prý totiž neničili mongolští nájezdníci. Uvnitř kostela je jejich řádění znát. Někteří svatí na freskách mají oči, které nebyly preventivně namalovány jako asijské, vyryté.

V kostele právě probíhá svaté přijímání, u kterého kněží zpívají a posunky přitom odhánějí turisty s foťáky.

Vnitřní stěny kostela byly původně celé pokryté freskami, ale dnes je jich většina bílá. Vápnem je prý vybílili Sověti, kteří se snažili náboženství potlačit. To se jim ale nepovedlo – hodně lidí se tu modlí velmi náruživě.