Baví mě fotit na ulici, tam je to divadlo. V mých kolážích se setkávají lidé z různých století, popisuje Petr Brukner z Divadla Járy Cimrmana

Vysvětlím, proč jsem pozval vás dva společně. Vy totiž společně vystavujete. Ale otázka zní: ta výstava, která bude mít vernisáž teď v pondělí, je společná, nebo jde o dvě výstavy, které jsou souběžné? 

Čtěte také

Cimrman zanechal stopy všude. A vynalezl kompost, připomínají Čepelka s Bruknerem

Petr Hecht: To vzniklo tak, že Petr v galerii Club 3. břeh už vystavoval a pan galerista mě oslovil, jestli bych tam nechtěl vystavovat taky. Samozřejmě jsem s tím rád souhlasil.

A když přišlo na nějaké povídání o realizaci a o tom, co tam bude – že tentokrát chci vystavit úplně něco jiného, než jsem dosud vystavoval –, tak se mě zeptal, jestli by mi nevadilo, kdybych si tam jako hosta pozval Petra Bruknera. Ale ne jako fotografa, ale že by tam Petr vystavil své fóráže. 

Je to vlastně vtip čili fór – tak tomu můžeme říkat fóráž.
Petr Brukner

Pojďme připomenout, co to je.

Petr Bruckner: To je koláž, která vychází ze vtipu. Mám takové dva guru, a sice Cartier-Bressona, který fotografoval na ulici, a Jiřího Koláře, který vymyslel muchláže a takové ty jeho střiháže. Já jsem si řekl, že toto je vlastně vtip čili fór – tak tomu můžeme říkat fóráž.

Ulice jako divadlo

Vy nefotíte, Petře, jenom v Divadle Járy Cimrmana, i když jste často označován jako dvorní fotograf tohoto divadla. Na té aktuální výstavě budete vystavovat fotografie, které mají podtitul Lidé, portréty, divadlo. Která divadla jsou tam zachycena?

Čtěte také

Cimrman baví i generaci pravnuků. Je totiž nadčasový. Jakkoli to zní jako klišé, usmívá se historik

PH: Je tam zachyceno převážně Divadlo Na tahu. Vlastně divadla, se kterými jsem se během svého života potkal a která jsem měl možnost fotit. Je tam jedno zajímavé Landovského představení, Hodinový hoteliér.

K tomuto představení mám takový zvláštní vztah, protože když jsem měl možnost to představení fotit, zaujala mě nejenom ta scéna, která tenkrát byla v Branickém divadle postavená a která byla úžasná. To představení mělo úžasnou atmosféru. Málokteré představení mě takovým způsobem oslovilo jako fotografa.

PB: Ještě bych dodal, že fotografování jsou různé obory. Já neumím divadelní fotografii, neumím krajinu, neumím architekturu, neumím moc portrét…

Ale baví vás ulice.

PB: Ale baví mě ulice, protože tam je to divadlo.

Ale vy jste taky přece fotil v Divadle Járy Cimrmana, respektive kolegy.

PB: Taky samozřejmě, ale fotím zezadu, za scénou. Petr fotí nás, jak hrajeme, ale já sám sebe fotit nemůžu. Čili fotím, když jsme na zájezdech, prostě takový ten civil. Není to to herectví, ale civil. 

Metoda Jiřího Koláře

Petr Brukner napsal: „Dobrý malíř je ten, kdo má talent od boha. Kdo talent nemá, ten má smůlu. Já jsem ten druhý případ. Takže já řežu, lepím, stříhám, dávám dohromady osoby a předměty, které by se nikdy spolu nesetkaly.“ Jak vůbec vznikl nápad na ty fóráže?

Čtěte také

Miloň Čepelka v Aktu nemá k sobě rovného, říká autor fotoknihy Cimrmani. Který z divadelníků na každé fotce „spí“?

PB: Ještě tomu říkám „prznění klasiků“. Mám rád klasické obrazy. Vystřihl jsem si nějakou figuru a namontoval jsem ji do klasiky. Nejvíc mám variací na Snídani v trávě. Tam se dá dělat spousta variací. Prvotně jsem to nazval Blízká setkání třetího druhu – na těch kolážích jsou lidi z úplně jiných století.

Kolegové mi říkali: „Prosím tě, dávej bacha, vybírej si jenom ty, co jsou mrtví. Aby se nemohl někdo ozvat.“ Ale já si říkám, že by se jim to třeba líbilo.

Myslím, že by se bavili i ti staří malíři, jestli měli smysl pro humor. Ono to žádá poučeného autora. To znamená, že musíte ty obrazy znát, a totéž se asi očekává i od diváka.

PB: Musí to být známá díla známých malířů. A já postupuji metodou Jiřího Koláře. Řežu, stříhám, lepím… Nepoužívám počítač, s tím já vůbec neumím a dělám to mojí ruční metodou.

Jediná věc je, že když potřebuji nějakou figuru v určité velikosti, tak mám zase známého, který má kopírku, která zvětšuje a zmenšuje, a já si toho člověka zmenším nebo zvětším nebo si ho upravím a pak si ho vystřihnu a skutečně obyčejným lepidlem ho tam nalepím.

Barva ruší

Co máte společné, je černobílá fotografie. V čem je pro vás lepší než barevná?

PH: Podle mě barva odvádí pozornost. V černobílé fotografii se divák skutečně může soustředit na to, co na fotce je, a pak už záleží jenom na jeho fantazii a pocitech, které si z té fotografie vezme. Nic ho neruší. Barva podle mě u hodně fotografií ruší. 

Čtěte také

Fotograf Kevin V. Ton: Obcházím staveniště, prach a špínu, abych zaznamenal, jak rychle se Praha mění

PB: Preferuji černobílou, protože mě to tak naučil tatínek. Já prostě pokračuji v tom, co jsem se naučil, když jsme měli doma temnou komoru a dělali jsme fotky – samozřejmě černobílé.

To, co říká Petr, přesně potvrzuji. Barva se samozřejmě na něco hodí, ale já to neumím. Mám jednu takovou sérii, jmenuje se Dřevo maluje, kde fotím detaily shnilých stromů, které vypadají jako grafika. A tam je potřeba barva.

Pořád ještě fotím na klasický film. To, co člověk vidí a zachytí, tam je.
Petr Hecht

PH: Já z velké části pořád ještě fotím na klasický film. A vadí mi u fotografie jakékoliv zásahy, které je dneska možné udělat v počítači, a proto je mi ta klasika bližší. Je to opravdové. To, co člověk vidí a zachytí, tam je.

Jaké bylo nejlepší zaměstnání Petra Bruknera? Funguje ještě „klub šikovných“? A jak za minulého režimu vypadalo studium fotografie? Poslechněte si celý rozhovor!