Fotograf Kevin V. Ton: Obcházím staveniště, prach a špínu, abych zaznamenal, jak rychle se Praha mění

Co pro vás toto ocenění znamená?

Je to dobré nejenom v tom, že člověk dostane finanční podporu a může se věnovat svému projektu, ale zároveň si uvědomuji i to, že porota a primátor Zdeněk Hřib, který vybíral můj projekt, ve mě vložili určitou důvěru, že jsem schopný práci dotáhnout do konce.

Čtěte také

iROZHLAS

Czech Press Photo vyhrál snímek masakru v Buče. Téma války na Ukrajině letošní soutěži dominovalo

Vždy je cenné, když vám lidi věří.

Také je to ale závazek...

Závazek a také hodně práce. Na projektu pracuji už dva roky. Do podzimu by měl být dokončen a odevzdán výstavní soubor jednak Czech Press Photo, jednak magistrátu hlavního města Prahy.

I tady za mikrofonem Radiožurnálu sedíte s fotoaparátem v ruce. Čili jej neodkládáte? Fotíte denně?

V podstatě ho neodkládám. Večer ho mám vedle postele. Opravdu fotím denně a myslím si, že pro fotografa ze staré školy, jako jsem já, je návyk, že člověk fotí denně, nejenom o tom, že mu slouží ruce a dokáže s tím pracovat, ale zároveň nepřichází o oči, neslepne. Pořád trénuje vidění, souvislosti, cítění, vnímání. Myslím si, že když to člověk na chvíli vypustí, těžko to pak nastartuje zpátky.

Uspěl jste s projektem, který dokumentuje výstavbu v metropoli. Co to obnáší?

Obcházím staveniště, prach a špínu. Projekt je vlastně o tom, že Praha aktuálně zažívá jeden z největších stavebních boomů. Vznikají nové čtvrti nebo oblasti, které jsou skoro čtvrti. A já to začal fotografovat s tím, že jednoho dne to tady všechno bude hezké, a nikdo si už nevzpomene, jak to vypadalo dříve, jak to bylo nepěkné. Praha se strašně rychle mění. A já to chci zaznamenat.

Věnujete se ale také humanistické fotografii. Co tím pojmem máte na mysli?

Zajímá mě člověk. I když třeba není na fotografii vyloženě fyzicky, tak mě zajímají jeho stopy, jeho činnost, jeho dění.

Do jaké míry tedy koresponduje dokumentování pražské výstavby s vaším celoživotním zájmem zachycování lidí z okraje společnosti?

Ono se to do určité míry prolíná, protože tam, kde žili lidi, které já dlouhá léta sleduji a dokumentuji, vznikají velmi často nové čtvrti, místa, domy... V novém souboru ale zřejmě lidé nebudou. Odvádělo by to pozornost od toho, co chci říct.

Fotograf Kevin V. Ton dokumentuje pražská zákoutí již několik let|foto:Eliška Chocholová, Český rozhlas, Český rozhlas

Čím je pro vás Praha?

Praha je místo, kde jsem se narodil, je to moje rodné město. Mám prostě Prahu rád. Praha je moje...

Dětství jste ale prožil v Egyptě, kde vaši rodiče pracovali. Jak důležité toto období bylo pro váš příští život?

Vím, že mě už v té době hrozně ovlivňovala bída, která tam byla. Špinavé děti, které tam pobíhaly, olezlé mouchami... Myslím si, že to ve mně zanechalo stopy, že mě vlastně láká toto nějakým způsobem dokumentovat.

Žil jste tehdy v Káhiře. Fotografovat jste začal už v dětství. Co vás k tomu přivedlo?

Táta hodně fotil. Jeho to zajímalo po té technické stránce. A mě vždycky fascinoval ten stroj, že je schopný udělat to, co to udělá. Dlouho jsem nevěděl, jestli budu fotit. Zároveň jsem hodně kreslil, maloval. Myslel jsem, že moje cesta bude spíše výtvarná než fotografická, ale vlastně, i když jsem si pak jeden čas myslel, že budu potápěč, vždycky jsem u všeho fotil. A někdy v polovině 90. let jsem si pak ujasnil, že fotografie je pro mě alfa omega, a všechno ostatní jsem ořezal.

Jak vznikl fotografův umělecký pseudonym? Jak těžké bylo přijmout digitální focení? A proč Kevin V. Ton fotografuje výhradně černobíle? Poslechněte si celý rozhovor.