Je doma tam, kde jsme vyrostly, nebo kde žijeme, ptá se film Perla o návratu emigrantky na Slovensko

Na konci filmu Perla je napsáno, že film je věnovaný babičce. Chápu to správně, že je inspirovaný příběhem babičky režisérky Alexandry Makarové?

Ano, Alexandra Makarová to má v rodině velmi zajímavé. Jejího prapradědu uvěznili v gulagu. Má to šílené, co se týče hlavně těchto exilových věcí a témat, kam patřím a kde je můj domov – jestli tam, kde vyrůstáme, nebo tam, kde momentálně žijeme. Myslím si, že se v tom filmu vyrovnává s mnohými těmito životními tématy žen v rodině.

Čtěte také

Jejich šťastná léta trvala do nástupu nacismu, potom začala rodinná tragédie, říká autor knihy o rodině Milady Horákové

Jednou z těch žen je i babička, ale není to jen o babičce, je to i matce, prababičce i o ní samotné. Myslím, že to krásně poskládala jako takové puzzle a různé životní nitky pospojovala do příběhu, který je fiktivní, ale který může být silný.

Hrajete talentovanou malířku, která chystá výstavu, máte malou dceru, ateliér. Musela jste se dokonce naučit i vypínat malířské plátno. Mimochodem, šlo vám to skvěle. Kolikrát jste to musela udělat tak, aby to vypadalo, že vám to jde od ruky a děláte to denně?

Byla jsem na kurzu u mámy režisérky Alexandry Makarové, která se také jmenuje Alexandra Makarová. Je to úžasná, uznávaná a etablovaná, už tedy rakouská malířka. Vzala mě do svého ateliéru, čehož si velmi vážím, protože vím, že umělci to nemají příliš rádi. Naučila mě všechno napínat, fixovat nebo mísit olejové barvy, což už se dnes ani nedělá. Dokonce i gestickou malbu mě naučila. Naštěstí jsem měla dobrého učitele.

Čtěte také

Lazury jako průlet galaxií. Restaurátor musí vnímat nejjemnější nuance, líčí malířka Vybíralová

Že jsem tak smělá, co to je gestická malba?

Když jdete něco namalovat, tak většinou jemně, štětcem s barvou na plátno. Ale s olejem, tím, že je to velká vrstva, do toho potřebujete dávat sílu. Gestická malba je, že to musíte nanášet silou.

Úplně vidím, jak jste to dělala. Doufám teda, že při natáčení byly kopie obrazů, protože si neumím představit, že byste do originálu zkusila použít gestickou malbu.

Jeden obraz byl originál, kde mě k tomu Alexandra ponoukala. ‚Jasně, pojď!‘ ‚Ale já to zničím!‘ ‚Nezničíš, bude to ještě lepší.‘ Byla úžasná. Ten obraz ona má, je tam půlka obrazu domalovaná mnou.

Na falešný pas

Je to emočně hodně vypjatý film. Připomněly vám, Rebeko, i některé rekvizity to, co si můžete pamatovat jako hodně malá holka?

Já myslím, že se scénografce podařilo dobu absolutně vystihnout. Krásně si dali záležet na všech rekvizitách, od tabatěrky, zapalovače, cigarety... Já jsem ve filmu vykouřila strašně mnoho cigaret, byly dobově ubalané. Krabička i tabák byly udělané pro film, aby to bylo autentické. Už od toho se může odvíjet ta autenticita, která si myslím, že byla úplná.

Čtěte také

Svoboda: Když jsem přijela do Česka, cítila jsem naději, že můžu žít v bezpečí, svěřuje se studentka z Krymu. Muset odejít ze země si neumím představit, říká herec

Vy jste dostala roli slovenské emigrantky Perly, která žije ve svobodné zemi a rozhodne se vrátit zpátky na Slovensko na falešný pas, ale riskuje tím svobodu. Mě zaujala jedna věc. Vy máte v roli od života naloženo tak moc, že by to vydalo na mnoho životů. Jak dlouho jste se dostávala do takto složité role? To přece nejde lusknutím prstu.

Scénář byl natolik silný, jasný a situace srozumitelné, že jsem to potřebovala jen x-krát pročíst. Jsem ten typ herečky, která si přečte scénář a zná nazpaměť každý sled scény. A potom na place mám tak nějak ráda emoce. Mám ráda velké emoce a práci s nimi.

Takže scény, které byly velmi emoční, ono to nějak šlo. Já jsem si až po natáčení uvědomila, jaké to všechno bylo těžké, co všechno jsem s Perlou prožila. Díky všem lidem okolo mě to šlo v daném momentě velmi jednoduše.

Jak Rebeka Poláková překvapila režisérku ohledně jídla ve filmu? Poslechněte si celý rozhovor.