Až 70 procent obětí znásilnění zamrzne. Výzkum přináší stále nové informace, soudci se musí vzdělávat, tvrdí advokátka

Čtěte také

iROZHLAS

‚Lex Anička.‘ Ministerstvo spravedlnosti chce více školit soudce, jak jednat s oběťmi znásilnění

Začněme aktuálním nálezem Ústavního soudu. Ten se zabýval případem dnes dvanáctileté dívky, kterou zneužíval přítel její matky. Dívka požadovala odškodnění za takzvanou nemajetkovou újmu, ale soud v Blansku dívce tuto náhradu nepřiznal s tím, že součástí dokazování nejsou posudky, na základě kterých by o tom mohl rozhodnout. Odkázal dívku na občanskoprávní řízení, ve kterém by mohla toho pachatele žalovat.

Podle Ústavního soudu by ale v takových případech trestní soudy neměly poškozené zbytečně odkazovat na občanskoprávní řízení a měly by o náhradě škody rozhodnout sami. Třeba alespoň částečně. Ústavní soud dodal, že občanskoprávní řízení znamená pro oběť další dokazování, výslech, případně konfrontaci s pachatelem a oživení nepříjemných vzpomínek. Jak důležitý je tento nález z vašeho pohledu? Může výrazněji změnit přístup českých soudů k obětem?

Ten judikát (rozhodnutí soudu, pozn. red.) vlastně navazuje na řadu judikátů, které Ústavní soud v této věci vydal předtím, a také na ně odkazuje. Zajímavé je, že některé soudy se jimi řídí a některé ne. Okresní soud v Blansku byl zjevně soudem, který se jimi neřídil.

Ta doktrína, kterou Ústavní soud razí, je vlastně přenesení doktríny Evropského soudu pro lidská práva, která se jmenuje Snižování překážek přístupu ke spravedlnosti.

Znamená to, že všechny orgány činné v trestním řízení by se měly aktivně snažit oběti pomoci, aby nebyla traumatizována, aby se dostala k cíli – v tomto případě náhrada škody nebo nemajetkové újmy – který je pro ni důležitý. Bez toho, aniž by musela procházet nějakými dalšími a dalšími výslechy, soudy a podobně.

Říkáte, že už je to několikátý výrok Ústavního soudu, který směřuje stejným směrem. Chápu dobře, že si myslíte, že ani ten středeční nález nepovede k tomu, aby už to bylo pro všechny další případy jasné? A že se podobné kauzy budou třeba k Ústavnímu soudu dál dostávat?

Já si myslím, že ano. Vím, že soudci, zejména vyšších soudů tuto věc neradi slyší – ale mezi advokáty si všichni říkáme, že judikatura Ústavního soudu i třeba Nejvyššího soudu prostě není ve všech případech respektována soudy nižšími.

Zmocněnci obětí

Vy se dlouhodobě věnujete obětem domácího násilí a sexuálních trestných činů a také už řadu měsíců upozorňujete na to, že soudy krátí odměny zmocněncům, tedy právě těm, kteří se snaží dbát na práva obětí těchto trestných činů.

Tato praxe trvá. Chtěla bych jen upozornit, že nejsem jediný advokát, který tuto práci dělá. Lépe řečeno, na to, že máme advokátů asi 14 tisíc, nás tuto práci dělá velmi málo, řekněme pár desítek.

Čtěte také

Sexuální predátoři jsou vrchol ledovce. Děti na internetu často vydírá někdo, kdo je zná, upozorňují odborníci

A velká část z nás upozorňuje na situaci, kdy před dvěma lety nastal nějaký zlom a soudy nám radikálně začaly krátit odměny za to, co nám dřív běžně přiznávaly za naši práci.

A když si navíc uvědomíte, že to mají přiznávat podle takzvaného advokátního tarifu, což je vyhláška ministerstva spravedlnosti, který nebyl aktualizován nebo valorizován již 20 let, tak jsme vlastně najednou za tu práci dostali desetinu toho, co je v advokátním tarifu.

Jako zmocněnci bohužel velmi často odvádíme práci za státního zástupce, který v jednací síni dva roky mlčí.

Poslankyně Barbora Urbanová (STAN) k této debatě na síti X před několika dny napsala, že zmocněnci pomáhají lidem, kteří by se jinak nechali systémem semlít, a to ne vlastní vinou, ale postavením, které jim způsobil třeba člověk, který je roky znásilňoval. Dodala, že zmocněnci znamenají, že ten případ není tak rychle ze stolu, že podmínka není tak snadná, a uzavřela to slovy: „Jasně, že nechtějí, aby to někdo dělal. Vůči lidem, kteří to potřebují, je to ale zločin.“ Vnímáte to celé stejně?

Já si nemohu dovolit být jako advokát tak explicitní, protože k soudcům chodím každý den. Ale domnívám se, že pro řadu orgánů činných v trestním řízení je mnohem jednodušší, pokud tam ten advokát není. Vidíme to sami na svých kauzách, kdy třeba dotlačíme k soudu věc, která je nakonec i odsouzena, i za velmi vysoké tresty, ale několikrát byla policií odložena.

A kdybychom tam nebyli a opravdu tu kauzu neprotlačovali, nadávali stížnosti, tak vůbec k potrestání pachatele nedojde. Velmi často taky bohužel jako zmocněnci odvádíme práci za státního zástupce, který v jednací síni dva roky mlčí.

Čtěte také

Pachatele znásilnění neovlivní vyšší tresty. Odradí je spíše větší šance, že budou chyceni, myslí si právník Jakub Drápal

Když paní poslankyně psala o „někom, kdo nechce, aby zmocněnci dělali svoji práci“ – to by mělo mířit na státní zástupce, policii, soudy nebo ještě někoho jiného?

Jsou to zejména tyto tři orgány. My se zejména setkáváme s tím, že policie poškozeným rozmlouvá advokáta, nebo jim říká, že je nebudeme zastupovat, že to není důležité, že tím akorát budeme dělat zbytečně problémy, že je budeme nutit do věcí, do kterých oni nechtějí a podobně. Takže ano, setkáváme se s tím v realitě.

xx

Mluvíte o tom, že by pomohlo vzdělávání soudců, což je návrh, který připravují někteří poslanci a ministerstvo spravedlnosti. Nedávno jsme o tom informovali i v našem vysílání. Jak si představujete, že by to mělo fungovat?

Ten návrh jsem nedělala já, je z dílny ministerstva spravedlnosti. My jsme ho jako Beztrestu jako první začali požadovat. Návrhy jsou různé, v současné době návrh jako takový vychází z toho, že by každý předseda soudu určoval soudcům, jak se mají vzdělávat. Měli by vzdělávací plán, který by museli absolvovat.

Myslím si, že je to dobrá metoda, ač třeba na sociálních sítích jsem ze strany různých soudců nedávno četla, že je to šikana justice a podobně.

Ale domnívám se, že vzdělávat bychom se měli ve svém oboru každý, že zejména tam, kde se jedná o tak závažná rozhodnutí, která ovlivňují život lidí, je další průběžné celoživotní vzdělávání naprosto zásadní.

Čtěte také

Znásilnění je v Česku trestáno dostatečně přísně, říká soudce Vávra. Rozsudky jsou často zmírňovány mýty, oponuje advokátka Hrdá

Jen si vezměte, jak rychle se vyvíjí viktimologie, věda o obětech. Já jsem viktimolog, ale neustále mě pořád překvapují nové a nové výzkumy.

Před třemi lety jsme třeba nevěděli, že 70 procent obětí znásilnění zažívá takzvaný disociativní stupor – takové to zamrznutí. Věděli jsme, že některé, ale nevěděli jsme kolik. A vidíte, jak najednou tato informace musí změnit to, jak vnímáme trestný čin znásilnění a to, že se s někým musíte porvat, abyste prokázali, že nechcete.

To je jenom malý výsek, tři roky stará informace. A přitom máme pořád a pořád nové velmi významné informace, protože viktimologie je věda, která se rozvíjí opravdu velmi překotně. Pokud tyto poznatky nebudeme přetavovat do vlastního rozhodovacího procesu, tak ten proces zaostává za realitou.

V čem a jak by se měly zlepšit podmínky práce zmocněnců? Pomůže případ Aničky dalším obětem? A proč u některých případů zneužití nepožaduje soud posudek? Poslechněte si celý rozhovor!