Zasněžené vrcholky, křišťálová voda a drsný život pod ostrým sluncem. Tádžický pastevec Pirjam by neměnil

13 fotografií

Zarostlému chlapíkovi je možná kolem šedesátky, má modrobílou sepranou košili, roztřepené džíny, rozšmajdané boty a na hlavě klasickou čtyřhrannou tádžickou čepici tubetejku.

Malé hospodářství tádžické pastevecké rodiny ve Fanských horách|foto:Ľubomír Smatana, Český rozhlas

Je osmahlý od ostrého slunce, které tady neúprosně svítí od rána do večera, prsty má rozbité od práce a nadšeně hraje na dvoustrunnou kytaru. „Dáš to internet, na internet?“ ptá se jednoduchou ruštinou a dívá se přitom přímo do objektivu telefonu. „Tádžikistán na internet, tohle údolí, je krásné.“

Slibuji Pirjamovi, kterého přezdívají rusky Péťa, že nahrávku určitě pověsíme na internet. Bere si telefon a přehrává si ze záznamu písně, které právě zahrál. Spokojeně pokyvuje hlavou: „Krásné, dobré, to se mi líbí. Pěkně jsme si zahráli.“

Tři děti, pět vnoučat a čtyři ovce

Pirjam chce proslavit ani ne tak sebe jako Tádžikistán a tuhle krásnou oblast Fanských hor, kde žije se svojí početnou rodinou. Rozhazuje rukama, ukazuje zasněžené vrcholy a chválí křišťálově čistou vodu, kterou pijeme přímo z řeky.

„Mám tři děti a pět vnoučat,“ rozbíhá tradiční rozhovor, který se ze začátku pravidelně týká rodiny. Ptá se, kolik máme dětí my a co tady vůbec děláme.

Údolí řeky Čapdara ve Fanských horách v Tádžikistánu|foto:Ľubomír Smatana, Český rozhlas

Pirjam nemá skoro žádné zuby, zato má čtyři ovce. Není to mnoho, ale tádžičtí pastevci jsou chudí – na polích pěstují nějakou tu luštěninu, zeleninu a trochu brambor, které teď na podzim sklízejí tím nejjednodušším způsobem.

„Úroda je dobrá,“ říká pastevec spokojeně a já si vybavuji políčko, které jsem viděl pár set metrů proti proudu. Žena v pestrých šatech tam vybírala rukama z půdy malé hlízy, její dvě děti se motaly okolo, sbíraly dřevo a vařily čaj.

Pirjam v novém tričku zdraví internet|foto:Ľubomír Smatana, Český rozhlas

Léky nemáš?

Dostat tádžickou hudbu na internet není jediné Pirjamovo přání. Ukazuje na žaludek a ptá se, jestli nemám nějaké léky. To je tady v horách častý požadavek.

„Ráno mi je špatně, občas zvracím,“ přechází Pirjam do pantomimy. Vracím půjčený dutár, ze kterého jsem se pokusil vyloudit několik tónů, a hledám v batohu lékárničku.

Pirjamovi je jedno, jaké tabletky vytahuju, bere si enterol a rovnou ho polyká.

Chce ještě jeden, tak mu vysvětluju, ať dvě tři hodiny počká a na závěr najdu růžový ibalgin. Podávám mu celé jedno plato a ukazuju prsty, kdy si ho má vzít. Souhlasně pokyvuje hlavou a strká si léky do kapsy u košile. V zásobě mám ještě čípky proti bolesti, ty mu ale nakonec nevěnuji, nemám odvahu vysvětlovat, jak se používají.

Soutěska ve Fanských horách v Tádžikistánu|foto:Ľubomír Smatana, Český rozhlas

Kamarád Jindřich se směje, nožem rozřezává ještě další léky a podává Pirjamovi oblíbenou smectu, která nás v horách průběžně zachraňuje. Voda z hor je vynikající, není ovšem vždy jisté, že se proti proudu nepase nějaká ovce nebo ve vodě neleží zdechlina.

Na závěr lovím netknutá trička a ponožky, které zbytečně zatěžují batoh, a předávám je Pirjamovi. Okamžitě svléká košili, navléká si modré a pouští se do hry další tádžické písně.

Z řeky se dá pít, ale není to vždy se zárukou|foto:Ľubomír Smatana, Český rozhlas

Přijeďte zas

Nemůžeme se s Jindrou dohodnout, kolik mu je let. Pirjam se nakonec ptá nás a dozvídáme se, že je mu padesát dva. Jindra kroutí hlavou: „Já ho šacoval tak na sedmdesát. Takový houževnatý pán. Evidentně je tady těžký život.“

Loučíme se, dostáváme adresu, abychom určitě přijeli znovu, že nás pohostí ve svém domě v nedalekém kišlaku, jehož jméno si nedokážeme zapamatovat.

Pirjam schovává dutár do pytle, hází si ho přes rameno a vyráží pěšinou kolem řeky ke svým čtyřem ovcím. Kráčí pomalu, vytrvale a ani jednou se neohlédne. Možná přemýšlí o tom, jak na internetu proslaví Fanské hory a Tadžikistán.