Zalíbilo se mi vyřizování účtů s někým, kdo už na mě nemůže, říká Goldflam k příběhu Hitlera u Kašperku

Pan Arnošt Goldflam přinesl strašidelnou Šumavu, což je takové volné pokračování strašidelného Brna a strašidelné Prahy. Děkuji za to. Byl jste jako dítě velký čtenář?

Já jsem byl úplně posedlý čtenář. Denně jsem četl jednu knížku, někdy dvě, podle toho, kam jsem se dostal. To byla moje hlavní zábava. Jak vyprávím, vždy jsem měl tu knížku opřenou o šicí krabičku mé maminky, před sebou jsem měl papír, kam jsem kreslil, co jsem zrovna četl, a po pravé ruce jsem měl jídlo a pití, takže jsem byl tlustý chlapeček.

Já jsem si k tomu našla ještě jedno vaše vyjádření. Vy jste řekl: snažil jsem se jíst i to, o čem čtu v knize. Takže když jsem četl Hraběte Monte Christa, měl jsem suchý chleba, tvrdý sýr a vodu.

Čtěte také

David Jan Žák: Při psaní Návratu Krále Šumavy jsem zjistil, že neexistuje černá a bílá

Ano, to je pravda.

Vy jste si to takhle ilustroval?

Jenom když jsem četl Tilla Eulenspiegela a tam byli kapouni, tak to jsem nevěděl, co to je.

A byl nějaký autor obzvlášť plodný, pokud se hostiny týče? Že by si člověk už vybíral, protože ví, že třeba u Karla Maye se moc nenají – teď zrovna hledám nějakého autora, u kterého by si člověk pošmákl... Co by to tak mohlo být?

Tak pošmákl nikde, ono zas v těch 50. letech takový výběr nebyl. Mně ale prostě stačilo nějaké jídlo k tomu. Nemohl jsem si vybírat.

Když vyšlo strašidelné Brno, tak to je celkem pochopitelné – město, ve kterém jste prožil velkou část svého života. Ve strašidelné Praze teď žijete. Jaký máte vztah ke strašidelné Šumavě?

My máme kamarády, kteří se už bohužel odstěhovali do Austrálie, a ti nás vzali na Šumavu ke známým, kteří tam mají takový penzion, hotýlek. Tam jsme byli na výletě, na procházkách a mně se to tam samozřejmě zalíbilo.

Ale na druhou stranu, tím, že je to taková oblast plná všelijakých tajemných příhod a kdoví čeho... vlastně jsem moc ani u té Prahy a Brna nevycházel z reality, já si radši vymýšlím. Já jsem od dětství byl vždycky snílek a všechno jsem si radši vymyslel.

Čtěte také

Šumava je krásná, ale nebezpečná. Ten zážitek bude vždycky spojený s rizikem, zdůrazňuje ředitel Správy NP Šumava

Takže Hitlera na Kašperku jste si vymyslel taky?

Vymyslel a nevymyslel, protože oni mu skutečně ten Kašperk chtěli věnovat. On tam byl, ale odmítl to, nevzal si ho. Ale tu příhodu kolem jsem si vymyslel.

Takže ve strašidelné Šumavě prostě Hitler Kašperk vzal. Já jsem vytiskla kousíček toho textu, protože jsem si přečetla strašidelnou Šumavu. Nemohl byste ten kousíček o Hitlerovi, který se vydal na Šumavu hledat zlato, přečíst?

„Přesto to Hitler nevzdával a sunul se dál po hmatu. Dotýkal se zdí po stranách i nad sebou. Zatím to šlo, říkal si, musí to jít, musí. Najednou narazil na zeď, dál už cesta nevedla. Pečlivě osahával stěny, ale žádnou škvíru nenašel. Už byl vyčerpán. Posadil se, opřel se zády o zeď. Na chvilku zavřel oči a pokusil se trochu usnout. Byla mu zima a zmocnila se ho třesavka. Přesto sbíral poslední zbytky sil, dýchal sípavě, lezl po zemi, kolena odřená. Hitler si odložil, co ho tížilo. Nářadí si musel nechat, tak se zbavil těžkých kusů zlata a lezl dál. Kam, to nevěděl, i když si myslel, že se pohybuje nazpátek. Volal o pomoc, jenže bez odezvy. Nikdo neodpovídal, nikdo ho neslyšel. Bylo mu líto sama sebe a dal se do pláče. Vzlykal, otíral si oči, volal maminku, mutti, mutti, jako by doufal, že ona jediná ho může zachránit. Doufal marně. Dál už nemohl, byl na konci sil. On, mocný a velký vůdce skončil sám v černé a bezedné díře nedaleko hradu Kašperk. Nikdo už ho nikdy nenašel.“

Tak to je pohádka ze strašidelné Šumavy. Vlastně to není pohádka, je to příběh.

Čtěte také

Šumava litera cení přeshraniční vztahy. Hitler knihy nesnášel, místní tradici přiškrtil, říká spisovatel Sichinger

Je to příběh. Ony to vlastně nejsou pohádky. Jak říkám, tím, že si ty příběhy vymýšlím, tak ony i ty pohádky, které by se hodily původně pro děti, tak já na to moc nedbám, takže to můžou číst dospělí i děti nebo dospělí dětem, ne-li děti dospělým.

Podíváme se ještě zpátky k Hitlerovi. Vy jste z něj udělal malého kluka a pak jste se s nimi vypořádal. To byla taková pomsta? Vlastně to není první motiv Hitlera ve vašem díle.

Už jsem napsal divadelní hru Doma u Hitlerů, která se hraje ještě na Slovensku a v Brně už asi 13 let v HaDivadle. To bylo tak, že jsem četl knížku o Hitlerovi, kde ho ten autor Dušan Hamšík popisoval jako takového měšťáka, jak on žil, jeho specifický vkus, jak se věnoval výtvarnému umění, jak maloval krajinky a takové domácký prostředí, že to měl rád.

Tak jsem napsal takovou aktovku – a to se mi zalíbilo, tak jsem jich napsal víc, takže se to občas v divadle hraje. Vlastně jsem si oblíbil, že člověk si může jakoby vyřizovat účty s někým, kdo už na vás nemůže.

Líbilo se mi na tom to, že jsem mohl psát o něčem, o čem se tolik nepíše. Každý ví, jaký to byl netvor, co všechno zapříčinil – ale ten jeho měšťanský rozměr. To se mně líbilo, tak jsem napsal o něm tedy tu hru a teďka zas tu povídačku, kdy ty zlé věci, které způsobil, nejsou. Je tam pohled na něj jako na soukromníka, to se mi líbilo.

Co by Arnošt Goldflam rád psal, kdyby nepsal absurdní hry? A proč se mu při uvádění divadelní hry Biletářka v Berlíně diváci porvali? Poslechněte si celý rozhovor.