Známé legendy neopakuji, všechno jsem si vymyslel, říká Arnošt Goldflam o knize Praha strašidelná

Je Brno strašidelnější než Praha?

To nevím, protože jsem si všecko vymyslel. I co se týká toho Brna, i co se týká Prahy. Nechtěl jsem totiž opakovat staré legendy nebo příběhy, které jsou vlastně notoricky známé. Ale přečetl jsem si k tomu různé knížky, abych věděl, o čem psali. Třeba o Popelce Biliánové, co má na Vyšehradě pamětní desku…

Legendy jako Staré pověsti české jsou notoricky známé, nechtěl jsem opakovat nebo převypravovat příběhy, takže jsem si to musel vymyslet.

Čtěte také

Brněnská bohéma 60. let. „Některé historky nelze do knihy dát,“ usmívají se autoři knihy Bůh je z Brna

A vymýšlí se jak? Prostě se jde člověk projít po Praze, vidí nějaký opuštěný dům a řekne si – tak sem bych mohl třeba situovat tohle?

Když jsem psal Strašidelné Brno, kde jsem prožil 54 let života a to město znám dobře, vázal jsem to na různá místa. A Prahu, kde žiji už 15 let, tak dobře neznám, i když jsem sem často jezdil a orientuji se tady docela dobře. A tak jsem to na místa nevázal, jenom na ty vymyšlené příběhy.  Je to takové pocitové, ty historky z Brna a Prahy.

Hned první pohádka je o chlapci, který má strašidelné sny. Tak strašidelné, že hubne, hubne a ztrácí se před očima. To jste vy?

No, přímo ne, přímo o sobě nepíšu. Ale inspirace pochází ze mě nebo také z rodiny. Předevčírem jsem měl takový podivný sen: Než jsem šel do školy, tak jsem dělal pár let jako dělník, například ve slévárně. A chodil jsem v tom snu celý den po továrně s nějakou železnou trubkou a tvářil jsem se, že pracuji. A teď jsem měl strašný strach, že se na to přijde, že to je taková skrčka, že chodím s tou trubkou…

Mívám dost často takové perzekuční sny. Jednou za čas, jednou za týden takový nějaký protivný sen mě přepadne.

A jak potom z toho udělat příhody pro děti, aby byly dost strašidelné, dost zábavné?

Když něco takového píšu, tak úplně děti na mysli nemám. Představuji si, že to budou číst děti nebo jejich rodiče. Ale někdy si vzpomenu na nějaký podivný sen z dětství a ten zpracuji.

Pamatuji si, že když mi bylo asi osm let, tak se stala v Brně nějaká vražda. Brněnský Bronx, to byla čtvrť, kde bydleli Romové, alkoholici… A mně se zdálo, že tam je nějaký vrahoun, kterému se říká Červený Jožko a který chodí s třiceticentimetrovým nožem. A večer se zastavím na křižovatce, tam mezi tou čtvrtí vykřičenou, a teď vidím, že se blíží Červený Jožko...

No, ale končí to smírně, že tomu dítěti spadne přikrývka v noci, okno je otevřený, tak ho probudí zima. A přijde maminka, lehne si k němu a utěší ho.

Jak Arnošt Goldflam vzpomíná na Brno? A na čem nyní pracuje? Poslechněte si celý rozhovor.