I pro mě je neuvěřitelné, co vše jsem zkusil v malbě převést na plátno. Nechci sám sebe nudit, usmívá se akademický malíř Pištěk

Když něčemu nerozumím, tak se zeptám někoho povolanějšího. Teoretik umění Tomáš Pospíšil říkal: „Maloval monumentální geometrické symboly a archetypální tvary, graficky pojatý fotorealismus, elementy apropriované z reklam i expresivní krajiny na hraně abstrakce. V zásadě ale různými prostředky maluje stále to samé – krajinu, oblohu, stromy a moře, živly v klidu i pohybu, mikrokosmos a makrokosmos a náš vztah ke všem těmto jevům.“ Řeknete Jane Pištěku, že lépe byste to neřekl?

Čtěte také

Nepodléhejme marketingu! Umělecký svět rezignoval na formu, říká akademický malíř Rittstein

Musím říct, že Tomáš Pospíšil tomu skutečně rozumí a napsal krásný text. Tohle je úryvek z jednoho z katalogů, myslím, že se jmenoval Živly. Tam nemám, co bych doplnil, protože on skutečně snad na nic nezapomněl a zdá se to i mně neuvěřitelné, co všechno jsem zkusil v malbě převést na plátno, jakými tématy jsem se zabýval.

To je pro mě zásadní věc, protože já sám sebe nechci nudit. Vybral jsem si od začátku asi tu složitější cestu, že jsem ty styly a témata poměrně často měnil, místo abych si vypracoval jeden styl, nebo téma, který bych měl dodneška, a tím pádem jste snadno identifikovatelný a zařaditelný. Zatímco když se skrýváte za různé možnosti vyjádření, je to pro publikum složitější. Jenomže já to prostě jinak nedokážu a sám sebe chci překvapovat. Takže se musím měnit, neustálá geneze.

Vaše výstava se jmenuje Skryté příběhy. Kdy začíná?

Zítra je vernisáž, ale pro veřejnost začíná v pátek 13. června.

Podle čeho si vybíráte místo, kde ta výstava bude?

V tomto případě jsem si vybíral podle důležitosti a velikosti. Když máte možnost si vybírat, tak víte, jakou výstavu připravujete, jaký koncept to má, a tudíž asi jak veliká ta výstava rozsahově má být. Potom vám vyplývá, jaké prostředí je k tomu odpovídající. Hledal jsem, měl jsem ještě další varianty. Například jsem toužil vystavovat ve Veletržním paláci zase po mnoha letech. Tam se to nepodařilo z různých důvodů. Pak tady byl Mánes, který měl ale zase komplikovaný program a taky nebylo možné tam vystavovat to, co jsem chtěl. Až přišel nápad z Letohrádku královny Anny. Takže vlastně jsem si to začal koncepčně připravovat právě pro Belveder. Takže jsou to spojené nádoby. Musíte vědět, co chcete vystavovat, a pak kde by to asi bylo nejlepší.

Jedinečnost výstavy spočívá v tom, že jsme udělali redukci, která má snahu provést návštěvníky tím, kudy jsem procházel.

Promyšlená zkratka

Dá se o té výstavě říct, že bude retrospektivní?

Tomu se právě vyhýbám, ale vlastně to byla původní myšlenka. Měla to být retrospektivní přehlídka, která by ale musela mít odpovídající rozsah. Měl jsem původně připravených asi 240 obrazů, ze kterých jsem výstavu chtěl postavit. A postupně se začalo ukazovat, že to je šílené množství, které se tam nemůže vejít. Redukovalo se to, až to bylo 120 obrazů. A pak se ukázalo, že 60 je to úplné maximum.

Čtěte také

V Paříži jsem neměla co jíst, ale po večerech jsem chodila ve večerních šatech do opery, vzpomíná výtvarnice Martina Skala

Takže v tomto případě nemůžeme vůbec hovořit o retrospektivní výstavě. Je to taková promyšlená zkratka, což je název, který možná vymyslel právě Tomáš Pospíšil, který na výstavě se mnou nakonec nespolupracuje. Ale je to charakteristika té výstavy, protože jsme se snažili retrospektivně ukázat jakýsi vývoj.

Takže jsou tam obrazy, které jsou z různých období mé tvorby. A jedinečnost výstavy spočívá v tom, že jsme udělali jakousi redukci, která ale má snahu provést návštěvníky tím, kudy jsem procházel. Takže jsou tam ukázky zdaleka ne ze všech těch kapitol. Ty jsou ale zaznamenané ve velké knize, která bude představena u příležitosti výstavy.

Jste teď duchem spíš v Belvederu, nebo tady?

Mám to tak napůl. Samozřejmě teď se soustředím na vás, abych tady nekoktal a mluvil k věci, ale už přemýšlím o tom, že v 10:00 začínají nasvěcovat, a to už finálně, kde bych rád u toho byl. Takže jen co spolu dohovoříme, se přemisťuju do Belvederu.

Správné nasvícení

Co to znamená nasvěcovat obrazy?

To je jedna možná z nejdůležitějších součástí výstav, kdy obrazy teprve ožívají. Abych to přiblížil široké veřejnosti, je to jako kdyby člověk seděl v kině, pořád se svítilo a pustil se film. Člověk bude čekat, že to ještě nezačalo, že takto to přece nemůže být, musí se zhasnout, aby lidé viděli přesně a ostře.

Takže takto je to i s nasvěcováním. Obrazy jsou v jakémsi šeru daného osvětlení a vy je musíte nasvítit tak, aby je publikum vnímalo jako hlavní součást výstavy. Proto tam lidé přišli – aby se dívali na vystavené věci, a ne aby vnímali okolí. Je to velice důležité a každý výtvarník, umělec nebo kurátor má jinou představu o nasvěcování, takže je to velice originální. Na každé výstavě je to jinak.

K čemu je dnes umění?

Hlavně by mělo být k potěšení, vizuálnímu potěšení, ale taky ke vzdělávání. Mělo by věci nebo lidi nějakým způsobem vést, třeba i směrovat, mělo by je obohacovat. Mělo by je uklidnit nebo upozornit na věci, které se dějí a nemají se dít. Možností, jak by vlastně umění mohlo vypadat a k čemu je dobré, je opravdu celá řada.

Která spolupráce s bratry Formanovými pro něj byla nezapomenutelná? A jaký vztah měl ke svému dědečkovi Theodoru Pištěkovi? Poslechněte si celý rozhovor.