Největší závod Československa už není o rychlosti. Dálnicím se vyhýbáme, říká ředitel jízdy veteránů

Trasa je stále stejná, je to Praha-Bratislava-Praha.

Je to tak. Není tedy úplně stejná, jako byla ve 30. letech, kdy byl původní závod. Ono to nejde, protože některé úseky jsou dnes dálniční. My po dálnici nikde nejedeme, takže se jim různě vyhýbáme. Ale tam, kde to jde, se snažíme trasu vést pořád po původní trati ze 30. let.

Čtěte také

Závod v Le Mans slaví 100 let. Fanoušci to oslavili jízdou veteránů, někteří s nimi jezdí i pro chleba

První závody byly v letech 1933-1935. Dnes je to 90 let. Nyní se liší i v tom, že tenkrát to bylo na čas, tenkrát to byl závod.

Tehdy to byl opravdu ostrý závod a vítěz byl ten, kdo zkrátka trasu Praha-Bratislava-Praha-Bratislava-Praha – tenkrát se otáčeli dvakrát – ujel nejrychleji. To dnes není možné. Takže máme upravené podmínky a jede se tzv. jízda pravidelnosti. Posádky mají určené časy průjezdů, které musí dodržet, a pokud je nedodrží, dostávají trestné body.

Což je někdy těžší než jízda na čas.

Je to tak, protože někdy čas stihnout, anebo naopak na něj někde chvíli čekat, je nepříjemné.

Historie závodu

Dal by se tehdejší závod nazvat extrémním?

Asi ano. V průběhu let i několik lidí zahynulo, bohužel. Vezměme si podmínky, při kterých jeli: spousta cest nebyla ani zpevněných a byl to závod na čas. A když se podíváme na průměry, kterých některé automobily dosáhly – zvlášť Jindřich Knapp, který jel v roce 1934 na Walteru S, dosáhl průměru na trase Praha-Bratislava-Praha-Bratislava-Praha téměř 104 km/h, což je dnes nepředstavitelné, ani když jedete po dálnici.

Čtěte také

Kreativita prvorepublikových automobilek byla větší než dnes, myslí si ředitel galerie veteránů

Prakticky to muselo znamenat, že museli jet 140 km/h téměř celou cestu, a to se nezapočítávají žádné pauzy, když spadly závory, jel vlak a museli počkat. Žádné pauzy, žádné stopky tam nebyly.

Čím byl závod tak významný, že o něm tehdy vysílal rozhlas?

Trať hlídali příslušníci armády. Byl to závod, který podporoval i prezident Tomáš Garrigue Masaryk, hlavní cena byla právě pohár prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Mimochodem je dnes vystavena v dopravní hale Národního technického muzea, kde se objevila po dlouhých letech minulý rok. To je určitě zajímavé a jsme rádi, že se lidé můžou přijít podívat i na tuto cenu. Byla to v podstatě nejvýznamnější soutěž v tehdejším Československu.

Pravidelnost jízdy

Už jsme mluvili o tom, že obnovená tradice už není závod, i když se tomu závod říká, ale to jízda pravidelnosti. Jaká jsou úskalí jízdy pravidelnosti?

Nejhorší je, když se člověk někde trochu zapomene...

Musí se v určitém čase hlásit na určitém stanovišti?

Je to tak. My máme první průjezdní bod v Kolíně, kde je předepsaný čas, který musí startující dodržet. Má pětiminutové okno, ve kterém může dojet. Pokud přijede dřív, tak to je jeho chyba, protože si to musí pohlídat, ale když přijede později, tak s tím už nic neudělá a ztrátu má už na celou soutěž.

Čtěte také

Zúčastnil se závodu veteránů Le Mans Classic: Vytáhli jsme z Aero Minor 120, kolem svištěly jaguáry

Jsou během cesty na trati nějaké dílčí soutěže?

Máme dvě zvláštní zkoušky. Jedna se koná tradičně v Brně. Vždy jsme ji měli v původních boxech Masarykova okruhu, což letos kvůli rekonstrukcím není možné, takže budeme mít zvláštní zkoušku přímo na autodromu v Brně, kde budou účastníci jezdit na čas na polygonu. A pak máme druhou zvláštní zkoušku na Slovensku, v Dľhé, kde jezdí okruh a snaží se trefit dvě kola na úplně stejný čas.

Když jste mluvil o dílčích soutěžích, tak vy musíte jet určitý úsek stejně rychle, ale nesmíte si to měřit?

Můžete si to měřit, ale pouze mechanickými stopkami. Není povoleno žádné elektronické měření.

Nepodvádí tam někdo?

To se bohužel občas stává, ale nejsme až tak schopni to ohlídat. Takže apelujeme a věříme ve fair play zúčastněných.

Jaké vozy už se kvalifikují mezi veterány? Poslechněte si celý rozhovor.