Olympic je prostřílený bombarďák letící na výpary. Přistát ale ještě nechci, říká Janda po 60 letech na scéně

Sedíme ve tvé pracovně, kde je osm kytar, jedny housle, počítač na skládání, jedno kombo a spousty desek a knížek. Visí tu ale i tvoje pozlacená posmrtná maska. Ty jsi ale živý...

Jsem naživu. Kdysi jsme ale měli program o klonování, tak jsme se nechali všichni takhle naklonovat.

Čtěte také

Petr Janda muzikou hoří. Film Django ale není o showbyznysu, ale o normálním chlapovi s dobrým srdcem, říká dokumentaristka

Do rozhovoru nám vstupuje papoušek. Čí to byl nápad pořídit si papouška?

My máme doma hodně zvířat. Papoušek je ale úžasný parťák. Když jsme si ho přivezli, strašně se styděl. Teď už je ale tak ochočený, že si sedne na rameno, zaleze mi pod triko nebo se nechá se hladit. A když hraju na kytaru, což dělám pořád, ozývá se a dělá mi druhý hlas.

Takže pořád ten vlak, co nikde nestaví. Petře, co je to bombarďák?

Bombarďák je příměr k Olympiku. Je třeba si uvědomit, že kapela je v rockerském prostředí strašně zranitelná. Kapely se často rozpadají, bojují s konkurencí i s vnitřním pnutím. Tlaky jsou ze všech stran. Pořád tě někdo chce sesadit z trůnu.

Bombarďák ale pořád letí nepřátelským územím, i když víš, že už jsi na tom nebi strašně dlouho a že už ti dochází nádrž. Kerosin končí a ty víš, že už se blíží doba, kdy přistaneš. Přesto se ale pořád držíš zuby nehty a přistát se ti nechce. Tak to je ten bombarďák – rozstřílený jako mraky, benzin stříká nad oblaky.

Čtěte také

Petr Janda: Omlazuje mě starost o děti. Když jsem kouřil, na jevišti jsem trpěl jako zvíře

Četl jsem teď rozhovor s Oldou Říhou z Katapultu, který se pořád o vás otírá. Podle něj jsou oni ti praví rockeři, ti drzí, a vy že hrajete pro ženy, které v neděli vaří čínu.

To určitě ne. Bombarďák určitě není pro ženy, které vaří čínu (smích).

Jak je možné, že Olympic nikdy neskončil?

My jsme skončili. Po revoluci jsme rok a půl vůbec nehráli. Kluci hráli s Ledeckým, mně se narodila Eliška a nehrál jsem nikde. Měl jsem pocit, že dvě předchozí děti jsem trošku odbyl, Péťu a Martu, a že třetí dítě si musím jako tatínek pořádně užít.

Navíc lidi po převratu na koncerty moc nechodili, tak jsme to zabalili. Nedalo se to ale vydržet. Bylo to, jako když ti nedají najíst a napít.

Co jsi dělal, když jsi nehrál?

Pomáhal jsem klukům ve studiu. Když mi někdo nabídl nějakou spolupráci, tak jsem ji samozřejmě neodmítl. Drandil jsem tady s kočárkem kolem rybníka, počítal jsem, kolik to má kolem dokola kroků. A nudil jsem se...

Čtěte také

Současná pop music mi logicky leze na nervy, přiznává Janda z Olympicu. Vydává nové album

Kde byl ten impulz, že jste se znovu postavili na pódia?

Impulz byl v tom, že jsem naskládal novou desku, o které jsem byl přesvědčený, že se mi povedla. Měl jsem ji hotovou a přemýšlel jsem, jestli ji udělám jako sólovku, nebo s Olympikem. A spíš jsem byl pro ten Olympic. A tak jsem zavolal Broumovi (baskytarista Milan Broum – pozn. red.), který je pro mě stěžejní postavou, a on byl nadšený. A souhlasili pak i klávesák s bubeníkem.

Hrozně mě to nabudilo, takže jsem se hned znovu ujal kapitánského žezla. Svolal jsem první zkoušku do leteckých podniků, kde je sál dvě patra dolů. Nanosili jsme si tam aparaturu, všichni jsme to už měli hotový, jen Peroutka furt šteloval činely. Tak mu říkám: Dělej ksakru, dělej. Už jsem to nemohl vydržet. Co si zahrajeme? Vlak, co nikde nestaví. Tak jsme spustili a bylo to, jako kdybychom hráli včera.

Všichni jsme se smáli, řehtali jsme se, byla to nádhera. Takže jsme nahráli desku a domluvili jsme se, že k tomu uděláme krátkou tour. No, a ta tour trvá už dalších 33 let...

Co Petr Janda pochopil jako kapelník skupiny Olympic? A co cítí, když slyší hrát svoje písničky u táboráku? Poslechněte si celý rozhovor.