Šumava je krásná, ale nebezpečná. Ten zážitek bude vždycky spojený s rizikem, zdůrazňuje ředitel Správy NP Šumava

Pojďme na vaše pralesy, Boubín je asi ten nejslavnější. Je pravda, že nebýt jednoho osvíceného lesníka, tak Boubín nebyl? Nebo byly zbytky?

Jsou to zbytky. Je pravda, že osvícený lesník Josef John někdy ve 40. letech 19. století přišel do revíru, kde bylo 1500 hektarů pralesa. Ale jeho úkolem bylo to vytěžit. Podle toho, co psal, ty pralesy fakt miloval, byl z toho úplně ujetý. Musel to vytěžit, tak si našel pět procent plochy, to nejlepší, poprosil vlastníka, jestli by to šlo, a vlastník řekl, že jo. Takže on to nastartoval. Ale tehdy to bylo zároveň trošku i módní, chránit zbytky. A hlavně v té době byla Šumava plná pralesů. Jezdili lesníci z celé Evropy se dívat na Šumavu jako na poslední archu původních lesů v Evropě.

Co Milešický prales? Vypadalo to, že to bude smutný příběh na vašem území...

Čtěte také

Rašeliniště jsou pozůstatky doby ledové, skrývají přírodní archivy, vypráví botanička

Byl jednou chráněný, pak zrušený, pak zase chráněný... Teď je uvnitř obory, je dobře oplocený, takže ho jeleni nesežerou. Milešický s Boubínským byly za doby Johna spojené, byla to jedna plocha obrovského pralesa. Teď tam děláme šetření. Pralesních ostrůvků zůstalo víc. Kolegové zjistili, že ostrůvky spolu ještě komunikují – houby, hmyz... pořád ještě jsou spojené, i když jsou mezi nimi smrčáky.

Kdykoli tady seděl někdo z lidí, kteří pracují u vás, říkala jsem si, že to asi není jen zaměstnání. Mám pocit, že vy tu Šumavu žijete. Když jsem mluvila třeba s Ivou Bufkovou, která má na starosti mokřady, tak jsem pochopila, že je nejšťastnější tam...

To my máme asi všichni... (směje se)

Na druhou stranu jsem potkala řadu neviditelných, kteří opravdu vytrvale pro přírodu pracují. A říkám si, proč nejste tak moc vidět? Proč je tak těžké vytáhnout vás z mokřadů, z pralesa, z chráněné krajinné oblasti a dostat vás k mikrofonům, aby se ty hlasy taky ozvaly...

Těžko říct. Snažíme se dávkovat informace nějak rozumně. Rozhodně nechceme Šumavu informačně přehřát...

...abyste tam neměli davy, jako třeba v Krkonoších?

Čtěte také

V přírodě musíte zpomalit a přizpůsobit se jejímu rytmu, říká Roman Szpuk, jeden ze „šumavských poustevníků“

Určitě, potřebujeme ty pokorné hosty. Ty, kteří to mají rádi, mají rádi ten klid a svá zákoutí. Ale Šumava před nějakými patnácti lety byla pořád v médiích a negativně propíraná, pořád se řešil kůrovec a tak dále, to je pryč. My víme, proč je to pryč, a chceme to říkat, ale opatrně, smysluplně, ne moc okázale. Nechceme z toho dělat show.

K těm lidem: Je tam spousta skvělých, neviditelných lidí, kteří makají, milují to. Je to někdy práce fakt těžká, někdy i nebezpečná, a přesto to dělají, dělají to s láskou a já je mám moc rád. I když tohle všechno někdy přináší konflikty, které končí u mě v ředitelně. (směje se)

Zabloudit můžete i s chytrým telefonem

Zajímá mě ten nebezpečný aspekt vaší práce. Co je nebezpečného na práci na Šumavě?

Šumava je nebezpečná... Vypadá, že je to takové „kopečky pro dědečky“, ale za prvé můžete zabloudit – i s tím chytrým telefonem... Můžete se dostat do místa, ze kterého se špatně dostáváte ven. Nebo vás tam zastihne nepříjemné počasí a stromy kolem vás začnou padat. To je naprostá realita.

Čtěte také

Rysi na Šumavě: „Prvního roku života se dožije asi jen polovina koťat. Nejčastější příčina úmrtí je člověk“

V národním parku uvolňujeme na větší a větší ploše přírodní procesy. Přírodní proces znamená, že si les, ekosystém, dělá víc, co chce, přibývá tam mrtvého dřeva a to mrtvé dřevo stojí, je nakloněné, opřené nebo leží... A i to, co leží, je nebezpečné, protože z něho koukají větve. Spousta mých zaměstnanců se v tomhle prostředí musí denně pohybovat. V tom je to nebezpečné.

Slavíte 60 let, budou ještě nějaké oslavy? Vy jste si to tak rozvrstvili do celého roku...

Pořád ještě probíhají akce, které s tím jsou spojené. Máme průvodcování, přednášky, pouštění filmů... Už se ale spíš chystáme na rok 2024, chceme hodně lidem poukázat na to, že Šumava je krásná, ale je nebezpečná. Nejen pro mé zaměstnance, ale pro všechny. Je potřeba si uvědomit, že ten zážitek je spojený a vždycky bude spojený s rizikem. Tomu chceme zasvětit příští rok. Příští rok bude téma odumřelé dřevo. K tomu se teď nakláníme více marketingově než na CHKO.

Jak probíhá ekosystémová obnova bez podílu člověka? Jak Pavel Hubený vzpomíná na práci na Šumavě v 80. letech? A zneklidňuje ho dnešní počasí? Poslechněte si celý rozhovor.