V přírodě musíte zpomalit a přizpůsobit se jejímu rytmu, říká Roman Szpuk, jeden ze „šumavských poustevníků“

„Někdy mám v hospodě pod stolem notýsek a zapisuju si, co jsem zaslechl,“ přiznává. „Nemám dost dobrou paměť, člověk by jinak dobré, odposlechnuté výrazy zapomněl.“

Lidé na okraji

Jako spisovatel už toho má Roman Szpuk na kontě hodně. Jeho poslední kniha Klika byla vysoko je ale jiná. Zabydlel ji totiž postavami, nad kterými by většina světa mávla rukou. „Většinou lidé, kteří žijí na okraji společnosti, jako by se zabývali tím podstatným – zabývají se otázkou bytí a existence.“

Samotáři ze Šumavy nám ukazují zrcadlo. Potřebujeme změnu, říká autor knihy Raději zešílet v divočině

• Upravit
• Smazat

Umíte si představit, že byste nechali všechno, čeho jste dosud v životě dosáhli, za sebou a odstěhovali se do nitra šumavské divočiny? Publicista Aleš Palán vypátral několik mužů a žen, kteří se k tomu rozhodli. A rozhovory s nimi vydal knižně pod názvem Raději zešílet v divočině.

V knize Klika byla vysoko se tak Roman Szpuk představuje se jako vnímavý pozorovatel obyčejných, a přitom fascinujících detailů, a zároveň jako velký milovník Šumavy a tamních lidí. I lidí na okraji společnosti. „Vidím smysl v tom žít přítomný okamžik a hledat odpovědi v něm. Když člověk stojí tváří v tvář starému člověku nebo lidem na okraji společnosti, táže se sám sebe: Není ve mně tenhle člověk také?“

Žít přítomný okamžik

V dnešním světě se prý občas cítí ztracený – jako by mu nerozuměl. Svou roli v tom zřejmě hraje i vnímání času. „Jako meteorolog se člověk naváže na čas přírody, nic ho nepopohání. Příroda má svůj čas,“ popisuje. 

Svět, který čas rozděluje do patnáctiminutových okének v Outlooku, mu tak zůstává cizí. „Cítím, že skutečný život je na dosah, v přítomném okamžiku – v konkrétní květině nebo mraku, které potkávám. Ne někde na monitoru.“

V přírodě je třeba zpomalit a najet na rytmus přírody.
Roman Szpuk

Tenhle rozpor, zdá se, prochází celým jeho životem. „Víte, co je paradox? Když člověk spí venku a dívá se na hvězdy, je sice sám a připadá si proti vesmíru nicotný, ale jako by se v tom skrývala jeho hodnota. Naopak když přijedu do Prahy a vidím davy, připadám si v tom proudu spěchů a událostí jako bezcenná nicka.“