Vombata musím ráno drbat, jinak mě kouše do bot. Tasmánští čerti mi na boty řvou, popisuje chovatel

Pražská zoo je první v republice a osmá v Evropě, která má vombata obecného. Jmenuje se Cooper. Vypadá to, že vás má hodně rád, je na vás fixovaný?

Ano, dá se říct, že je fixovaný. S touhle povahou přijel už z hannoverské zoologické zahrady. Když jsme pro něj přijeli, přišli jsme do přípravny a on tam měl oranžovou deku, vedle toho misku s ovesnými vločkami a batáty, akorát snídal. A když šel chovatel ke klokanům, on šel za ním.

David Vala a vombat Cooper|foto:Miloslav Hamřík, Český rozhlas

Každé ráno si u něj musíte na chvíli sednout a drbat ho tak 10-15 minut. On si vám lehne pod nohy a usne. Když to neuděláte, bude na vás naštvaný, bude za vámi chodit a kousat vás do bot.

I když mu dáte krmení, musíte u něj sedět. On pak v klidu žere. Když začnete odcházet, hned poběží za vámi, nechce, abyste odešli. Potom vám začne kousat do bot. Od Coopera se odchází tak, že ho vezmete do náručí, otevřete si dveře, dáte ho rychle do výběhu a rychle utečete.

Na stole před sebou máme vombatí trus. Je zvláštní v tom, že má tvar krychle.

Pro vombaty je typické, že dělají krychličky. Od návštěvníků vždycky přijde otázka: a co trus? Jsou to opravdu kostičky?

Je to jediné zvíře, které kadí takovýhle trus. Tvoří se to v tlustém střevě, kde jsou dva druhy stěn, které nepracují souměrně. Tam se krychličky vytváří. Zjistil to výzkum, který  dostal Antinobelovu cenu za nejzbytečnější výzkum roku. Byl to výzkum o… krychličce.

Proč má samice vombata vak obrácený na druhou stranu?

Vombati jsou známí tím, že si hrabou hluboké nory. Ty nory mohou mít až 30 metrů, na konci je doupě, ve kterém spí. Ten vak je otočený dozadu, aby si tam samice, když noru hrabe, nenahrabala nějaký bordel.

V norách se vombati dokonce i brání. Na zadku mají tlustou kůži, vypadá to, jako kdyby tam měli destičky. Tím se brání. Zaběhne do nory, a když ho pronásleduje třeba liška nebo i tasmánský čert, vombat přičapne, vyskočí a tím zadkem je schopný i rozdrtit lebku o stěnu nory. Popřípadě může udělat zával a zadusit nepřítele, jako to u nás dělá jezevec.

V období požárů ale v noře toleruje jiné vačnatce, aby se tam schovali.

Proč tasmánští čerti řvou?

Je to komunikace. Lidé si to přirovnávají k vrčení psa, což pro nás znamená nebezpečí, před útokem. Ale čerti si takhle povídají. Když se schyluje k útoku, začnou klapat zuby.

Takže dokud řve, je to dobré, jakmile uslyším klapání, musím utéct.

Ano. Ale dá se s nimi i dobře pracovat. Chodíme k nim, krmí se z ruky, je na to i večerní program pro návštěvníky. Jednou za týden všechny čerty chytneme a vážíme se s nimi, vydezinfikujeme jim rány nebo zkontrolujeme vak.

Manipulace s nimi je důležitá, dají se vzít na ruku. Zvednete je za ocas, potom podkládáte levou ruku, palec a prostředníček jdou pod přední končetiny, ukazováček jde pod líce, aby se vám čelist nestočila na ruku. Protože i když jsou malí a vypadají jako přerostlý jezevčík, mají v poměru k tělu větší stisk než hyena nebo mořský krokodýl.

A to se vám chce brát do ruky?

Oni nejsou zlí, jsou kamarádští. Chodíme k nim do výběhu každý den, kolikrát měli možnost na nás zaútočit a pokousat nás, ale oni jenom řvou, potom se otočí a jdou pryč.

Když proti vám jde čert a řve, nastavuje se mu noha, chodidlo, protože ta podrážka napodobuje otevřenou tlamu čerta. On k tomu přijde, bude vám na nohu řvát, potom se otočí a odejde. Akorát mu musíte věřit a vydržet stát chvíli na jedné noze.

Co obsahuje kaše pro luskouny a proč je náročné ji připravit? Co ohrožuje tasmánské čerty ve volné přírodě? Poslechněte si první rozhovor Lucie Výborné, kdy měla na stole před sebou položený trus.