Zmije není smrtelně jedovatá, nejradši je zalezlá, nechce být vidět a nechce uštknout, upozorňuje kurátor chovu plazů Velenský

Lidé se bojí zmijí, mají pocit, že je to smrtelně jedovatý had. Můžeme s tím něco udělat?

O to se snažím 20 let od začátku mého kurátorování. Letos se nám v médiích ještě zmije nepřemnožily – děje se to zejména v létě, kdy je okurková sezona a nic se neděje. Pak vypukne panika, že není sérum. Proti tomuhle strachu je strašně jednoduché použít statistiku, ale statistika je něco, co proti zcela iracionálnímu strachu nepůsobí.

Zmije zkrátka není smrtelně jedovatá a za dobu, kdy se vedou statistiky, máme jen jeden – a to ještě velmi nejasný – případ úmrtí po uštknutí zmije. Jednalo se o nějakého muže z Mostecka, který se zmijí manipuloval, chytil ji. Sám byl nemocný, alergik, a jak s ní manipuloval, uštkla ho.

Petr Velenský a Lucie Výborná v mobilním voze v pražské zoo|foto:Miloslav Hamřík, Český rozhlas

Tím tu statistiku vlastně trochu zkazil. Na rozdíl od jiných přírodních nehod, jako je pobodání včelami nebo otrava houbami, které jsou poměrně běžné, se u zmijí registruje zhruba 20 až 30 léčených uštknutí ročně a žádné z nich nekončí smrtí.

Hadi se snaží být nenápadní a neviditelní, protože jsou vůči nám absolutně bezbranní. Dokonce i zmije je bezbranná – uštknutí pro ni není ochranný prostředek, protože nepříjemné následky se dostavují v řádu desítek minut a živočich naší velikosti má nekonečně mnoho času tu zmiji rozdupat a zabít, což samozřejmě udělá. Zmije nechce uštknout, nechce být vidět. Nejraději je někde zalezlá.

Funguje ještě projekt pražské zoo na ochranu gaviálů v řece Čambal v Indii?

Řeka Čambal, podle které se jmenuje náš pavilon, je od 70. let národní park. Je to místo, kde se podařilo zachránit gaviála indického, unikátního krokodýla s úzkými čelistmi, který je zároveň gigantický a zároveň výlučně rybožravý. Je na tom skutečně špatně. Kdyby nebyl tak dlouhověký, kdyby nežil 70 a více let, tak už by zcela jistě vymřel.

Mezi 60. lety a rokem 2010 byla situace s těmito zvířaty zoufalá. Dnes se začíná trochu zlepšovat a jsme hrdí na to, že od roku 2008, co jsme postavili náš pavilon a pořídili z Indie odchované gaviály, tam zároveň posíláme peníze a přispíváme na výzkum a ochranu gaviálů. Položil bych důraz na slovo výzkum, protože když něco začneme zkoumat, velmi rychle se ukáže, že o tom zvířeti málo víme. A když o něm málo víme, nedokážeme ho efektivně chránit.

Dokud jsme nevybavili gaviály vysílačkami a nesledovali je po celý rok, nevěděli jsme, že v době monzunu táhnou 200 kilometrů daleko, pryč z národního parku, kde jsou efektivně chráněni, někam, kde už efektivně chránění nejsou. Tam žerou ryby, které připlouvají z řeky Jamuny a můžou být kriticky znečištěné. Když monzunový příval opadne, vrací se na řeku Čambal, kde se rozmnožují.

V médiích můžeme číst protichůdné články – o objevení a na druhé straně vymírání druhů. Kde se v tom dá najít rovnováha?

V tom žádný protiklad není. Pan profesor Klaus, abych řekl trochu ironicky, jednou řekl, že nám sice zvířata vymírají, ale jiná se objevují, a tím se to vyrovná. To je naprosto ignorantské neporozumění situace.

Objevené druhy jsou druhy, které tu miliony let existují. Aby vznikl nový druh, je potřeba zhruba milion let. Pomocí molekulárních hodin dokážeme dnes odhadnout, jak je který druh starý. A jsou to třeba miliony let – velemlok žije v nezměněné podobě 45 milionů let, takže je to žijící fosilie.

Jestliže mluvíme o objevení nového druhu, je to skutečně jenom objevení. Například analýzou DNA zjišťujeme, že dvě populace, kterou jsou si tak podobné, že jsme je považovali za jeden druh, jsou od sebe dva miliony let daleko.

O tom, že na tom životní prostředí není dobře, už snad dnes není potřeba nikoho přesvědčovat. Každý, kdo trochu cestuje nebo má oči otevřené, vidí, že na celém světě prostor pro jiné živočichy, než je člověk, velmi dramaticky ubývá. A že je zapotřebí s tím něco udělat, abychom ho zachovali zdravý pro naši vlastní budoucnost. To je zcela bez debaty.

Jak se manipuluje s velkými hady? Jak se projevuje inteligence varanů? A proč se Petr Velenský usmívá, když vypráví o kousnutí anakondou?