„Veterináři chtěli hříbě utratit.“ Jakub Ševčík zachraňuje koně díky podkovám z 3D tisku

Koupil jste si koně, aniž byste na koni předtím seděl. Musel jste hodně věřit tomu, že na Samii pojedete.

Mně nešlo o to, jestli pojedu nebo nepojedu, mně šlo o emoce. Tehdy jsem bojoval s úzkostnými stavy a koně mně dělali dobře na duši.

Chtěl jsem po ní mít hříbě. Vybral jsem si hřebce, který byl sportovec. Chtěl jsem spojit Samininu duši s fyzičnem, co má hřebec.

Když se Marvel narodil, byl jsem šťastný. A jednoho dne se stala tragédie, seděl jsem v kanceláři, volal mi kamarád, že si Marvel zlomil nohu. Ve mně panika, úzkost. Rozjel jsem se za ním a viděl jsem hříbě, jak leží na zemi a má ohnutou nožičku.

Nejste koňák ani veterinář, nemáte ani vzdělání ve 3D technologiích. Ale najednou se váš život změnil díky tomu, že jste chtěl zachránit své hříbě. Jak jste na to šel?

Veterináři říkali, že ho uspí, utratí a je konec, že vůbec nemá cenu do toho cpát peníze... V tu chvíli mi peníze byly jedno. Pomohli mi rodiče, kteří řekli, že je to člen rodiny: pojďme to zkusit. Udělali jsme pro to všechno, co šlo. Nejprve jsem ho odvezl na kliniku do Heřmanova městce, kde bylo první zaléčení. Našel jsem ustájení, kde byl v místě veterinář, a řešili jsme, co s Marvelem dál.

První jsme vyzkoušeli železnou podkovu. Kovář nakoval podkovu, ale u třítýdenního hříběte jsou kopýtka měkká, takže za dvě hodiny mu spadla. Vymýšlel jsem, jak vytvořit takovou podkovu nebo pomůcku, aby se mohl léčit dál. Takže jsme se rozhodli jít cestou 3D tisku.

Jakub Ševčík ukazuje Lucii Výborné plastovou podkovu z 3D tiskárny|foto:Tomáš Černý, Český rozhlas

Nejsilnější zážitek

Zajímají mě ty úzkostné stavy. Co člověk zažívá?

Většinou strach o něco, co třeba neexistuje. Máte staženou hruď, tepe vám rychle ruce, je to přechodné období...

Čtěte také

Koně vás naučí zpomalit. Ukážou vám, jak málo toho víte, soudí přední český parkurový jezdec Zvára

Koně to mají taky?

Koně to mají taky. Myslím, že to mají všechna zvířata. U lidí je problém, že o tom tolik nemluví. Myslím si, že díky tomu dokážu pomoct i koním, protože je vnímám jako osobnost.

Jak se dá kůň, který měl špatné zacházení, zbavit těchto stavů? Jak se dá „převychovat“, aby to fungovalo?

Na Laosovi jsem nemohl čtyři a půl roku jezdit, byl týraný a bál se i zvednuté ruky. Ale všechno je o trpělivosti, o přístupu člověka, o klidu. Kůň zároveň učí i člověka klidu. Ne všechno jde tak rychle, jak by si člověk přál. Dneska Laos vozí i malé děti, dělali jsme i terapii koněm.

Jakub Ševčík a Lucie Výborná během rozhovoru|foto:Tomáš Černý, Český rozhlas

Pro mě byl nejsilnější zážitek, že jednoho dnes přišli z Jedličkova ústavu dospělí lidé s Downovým syndromem, vozili se na Samině, obejmuli si ji a říkali mi, že mi chtějí dát nějaké peníze. Říkal jsem, že nic nechci.

Druhý den přinesli z toaletního papíru vystříhané a nalepené koně a igelitku. Bylo v ní 72 korun – dvoukoruny, pětikoruny... A říkali mi: „Kubo, tady jsme se vám složili na koně.“ Strašně jsem se rozbrečel, to byl pro mě nejsilnější zážitek. A říkám si: Jo, těmhle lidem bych chtěl pomáhat.

Jak se Marvelovi daří dneska? Co všechno se musel Jakub Ševčík naučit, aby dokázal pomáhat koním? Jak se na podkovy z 3D tisku tvářili veterináři? A jaké má Jakub Ševčík plány do budoucna? Poslechněte si rozhovor.