Ve skupině lidí s Alzheimerovou chorobou jsem se začala zvedat ze dna, vypráví klientka Věra. Kam se s diagnózou obrátit?

Co je to roztržitost a kdy máme problém?

Eva Jarolímová: Roztržitost, neboli poruchy pozornosti, se objevují u řady lidí, někdo už ví, že celoživotně bývá roztržitý. Když mozek začíná stárnout, roztržitost se může někdy trošku zhoršovat. Roztržitost jako taková může být dána osobnostně, může být také způsobena různými stresy, nadmírou práce, kterou na sebe člověk klade.

Když se k tomu začnou přidávat poruchy krátkodobé paměti a zhoršuje-li se to, může dojít k rozvoji kognitivní poruchy, kterou je třeba diagnostikovat. Tak, jak to děláme v našem projektu Dny paměti.

Čtěte také

Naděje v oblasti neurologie: Nová metoda diagnostikuje Alzheimerovu chorobu v časnější fázi

Věro, vám byla diagnostikována Alzheimerova choroba asi před třemi lety. Sama jste si všimla, nebo vás někdo upozornil, že se chováte trošku jinak než obvykle?

Věra Ryšavá: Na sobě jsem nic nepozorovala, ale kamarádka, která mě zná přes 30 let, si všimla, že se mi najednou změnilo chování. A protože máme stejného obvodního lékaře, poradila se s ním, a když jsem přišla na kontrolu, dal se mnou řeč. Říkal, že bychom mohli preventivně udělat vyšetření a poslal mě na CT. Tam jsem viděla, že něco není v pořádku, a poslali mě k neurologovi.

Ale pořád jsem byla v nejistotě, neuroložka říkala, že tam je nějaký nález, ale že mě ještě pošle k psychiatričce, která se mnou udělá testy. Paní doktorka začala vypisovat recept, koukala jsem a ptala jsem se, na co ty léky mám. A ona říkala: Máte Alzheimera…

Čeho jste se nejvíc bála?

VR: Když se řekne Alzheimer, demence, tak jsem si vždycky představila to, co jsem vídávala v televizi – lidé v posledním stádiu jsou odkázání na pomoc druhých. A já si říkala, že takhle nechci skončit, být někomu na obtíž. Tak jsem si říkala, že s tím ještě můžu snad něco dělat, mám pocit, že mi to pořád myslí. Tak jsem začala hledat na internetu a tam jsem narazila na Českou alzheimerovskou společnost.

Čtěte také

Jak preventivně bojovat proti demenci? Vzdělávejte se! Mozek se musí používat, radí gerontopsychiatr

Zavolala jsem tam, pozvali mě do Toulek pamětí, že mají skupinu, kde jsou lidé s podobným zdravotním problémem. Tak jsem mezi ně přišla a od té doby jsem se začala zvedat. Najednou jsem se ocitla mezi lidmi, kteří mají stejné problémy, mohli jsme spolu komunikovat, sdělovat své pocity, svým způsobem mě pozvedli. Začala jsem si říkat, že můžu normálně dál žít a radovat se ze života. A zároveň si uvědomila, že něco můžu udělat pro lidi, kteří jsou v podobné situaci jako já.

Jak funguje podpůrná skupina?

EJ: Tuto skupinu máme většinou jednou měsíčně. Taková svépomocná podpůrná skupina funguje ve všech zemích, je to skupina, která pomáhá lidem s demencí, aby společně mohli prožívat všechno, co jim život s demencí přináší.

I když zažíváme pláč, slzy, složité situace, převažují setkání, která jsou především humorná, právě emoce se ventilují tímto způsobem, převažuje radost ze společného setkání. Je tam společné sdílení, informace, funguje to na bázi podpůrné psychoterapie.

Čemu se ve skupině smějete, když se smějete?

VR: Vyprávíme tam různé příběhy, co se nám stalo, co jsme zažili. Většinou lidé, kteří jsou ve skupině, berou tu nemoc trošičku s nadhledem, takže se umíme zasmát i tomu, že někdo řekne: „No jo, to byl můj kamarád Alzheimer“. Prostě neutápíme se v tom, bereme to s nadhledem, s humorem. Životní situace vám to vytvoří.

Jak Alzheimerovu chorobu poznat a jak se s ní dá naučit pracovat a žít? Poslechněte si celý rozhovor.