V kreativitě a uměleckém výkonu jsou Češi srovnatelní se zbytkem Evropy. Máme mimořádný tvůrčí potenciál, říká historik Michal Stehlík

Jaké je poslání Památníku národního písemnictví, potažmo Muzea literatury?

Čtěte také

Když se neomluvíme, navždy hledíme na svět optikou naší viny, říká spisovatel a novinář Milan Tesař

Těch poslání je několik. V základu je určitě tzv. sbírkotvorná nebo archivní činnost. Jsme tu od toho, abychom zachovali především literární památky – ve smyslu pozůstalostí spisovatelů, institucí, nakladatelství – a vedle toho výtvarné památky, které z velké části souvisí s literaturou. Jsou zde úžasné materiály od raného Josefa Lady přes Josefa Čapka, v našem depozitáři najdete Toyen i Štyrského nebo Zdeňka Buriana. To jsou opravdu cenné věci.

Literatura je v našich dějinách a kultuře samozřejmě vnímána jako něco významného, jako spoluurčující naši identitu. A v tento moment to musíme začít jinak komunikovat. Naše poslání je uchovat a sbírat a být i na tepu doby v rámci aktuální spisovatelů, ale vedle toho také prezentovat. To znamená, že jeden z těch hlavních cílů je ukazovat literaturu v širším kontextu kultury, výstav. Někde za tím se skrývá edukace – protože ke komu jinému z hlediska čtenářství, literatury, příběhů a osudů mluvit než k nové generaci? 

Ředitelem této instituce jste přesně rok. Po nástupu do funkce jste na stanici Vltava řekl, že se Muzeum literatury musí oživit. Už se to daří? 

Za mě se to určitě daří, ale to neznamená, že jsme spokojení a bude to pořád stejné. Připravili jsme nový dramaturgický plán výstav. Teď lze pozvat posluchače na skvělou výstavu originálů Rychlých šípů z prvního Mladého hlasatele mezi léty 1938 a 1941. Vystavujeme naprostý unikát – můžete nahlédnout pod ruce Jaroslavu Foglarovi a Janu Fischerovi.

Čtěte také

Rychlé šípy mohou zprostředkovat mezigenerační dialog. Dobrodružství u dětí pořád funguje, říká skautský historik

Během roku 2024 se připravila skvělá kafkovská výstava, která má aktuálně úspěch v Mnichově, kam jsme ji vyvezli. Ale hlavně oživujeme dramaturgii akcí. Několikrát za týden můžete přijít do Muzea literatury na čtení od baroka přes aktuální spisovatele, na diskuse... A to kombinujeme s divadly a performance. Už jsem zmínil Festival tří vil, který opět v září bude. Do toho připravujeme zcela nové programy zejména pro školy a pro děti, kdy jdeme od předškoláků až k celoživotnímu vzdělávání.

Němečtí spisovatelé patří k Praze, patří k českému a moravskému prostoru.

Tímto vším, což je samozřejmě nesmírný objem práce, chceme oživovat, chceme se otvírat. Myslím, že se nám to daří, a v roce 2025 v tom budeme pokračovat. Mezi naše největší projekty bude patřit výstava na téma Revolver Revue, což je ohlédnutí se za koncem 80. let až k dnešku, a na konci roku – protože jsme trochu obětí výročí v literatuře – bude velká výstava na téma Rainer Maria Rilke a Praha, kdy chceme akcentovat, že jsme sice Památník národního písemnictví, ale to „národní“ nemusí být pouze český národ. Třeba němečtí spisovatelé patří k Praze, patří k českému a moravskému prostoru.

Dvě a půl hodiny dotazů

Michal Stehlík je muž, kterého když unaví profese historika a řízení Muzea literatury a Památníku národního písemnictví, uchýlí se ke svému koníčku, a tím je opět novodobá historie. Jak jste si v adventním čase užil debatu v Rock Café v rámci projektu Přepište dějiny?

Čtěte také

Stehlík: Naše děti čekají těžké časy. Jsme nepoučitelní, to je jedna z vlastností, která v dějinách funguje

Bylo to hodně mimořádné. Přepište dějiny obecně mají za sebou přes 300 dílů, natáčení různých témat o soudobých dějinách, přes stovku výjezdů do regionů, kde akcentujeme regionální dějiny, ale tady jsme si s kolegou Martinem Gromanem udělali radost sami sobě. Ten speciální díl byl o Antonínu Zápotockém a Františku Krieglovi, které občas zmiňujeme.

Řekli jsme si, že těch 90 minut s návštěvníky našeho vystoupení bude fajn. Po dvou a půl hodinách jsme se vypotáceli z Rock Café, protože téměř jednou tolik zabraly dotazy a diskuse na téma role osobnosti v dějinách, konkrétně o těch dvou. Takže jsme si to velmi užili a ještě jsme vzali do hry moji dceru Viktorii, která četla text Rivy Krieglové a Marie Zápotocké, aby tam byl i ženský prvek, abychom jenom moudře nemudrovali nad mužskými historickými osudy.

Kdo a kdy s nápadem na tento dnes velmi populární podcast přišel? 

Čtěte také

Kriegel chtěl Únor tvrdý, prosazoval revoluci se vším všudy, říká historik Groman

Je to společné. Bylo léto, takový složitější covidový čas, otvírání a zavírání lockdownů... Sedíme u Martina Gromana na Vysočině a u x-té lahve vína si říkáme, že si zkusíme 10 dílů podcastu, jenom si popovídáme o dějinách a pak toho necháme. No, teď máme přes 300 dílů. Takže to byla chalupa na Vysočině v létě 2020.

Rozhovor vysíláme 1. ledna, což je Den obnovy samostatného českého státu. Z čeho čerpat zdravé národní sebevědomí?

Není to poprvé, co se nad tím za poslední dobu člověk takto zamýšlí, protože společnost řeší hodně identitu – co jsme a proč jsme. Velmi často se i skrze literaturu dobírám k tomu, že zdravé národní i vlastenecké sebevědomí společnosti, ve které žijeme, je nesmírně silná kulturní tradice. A hlavně máme mimořádný tvůrčí potenciál, který ne vždy využíváme.

Trošku zahlížívě na naše dějiny říkám, že by bylo fajn, kdyby se naše schopnost improvizovat změnila v dlouhodobou kreativitu. To bychom mohli vést celou Evropu. Byl bych na to byl hrdý z hlediska minulosti, a to nemusíme říkat jména, jako je Čapek a Kundera a další. Ta silná tradice, kdy vidíme, že jsme srovnatelní se světem, s Evropou v kreativitě a uměleckém výkonu, je, myslím, hodně důležitá a vztahovali jsme se k tomu v minulosti. A nebylo to tak úplně falešné, takže bych se toho držel i dále.

Jak vyhledávané je Muzeum literatury běžnými návštěvníky? Co ukazuje expozice Rozečtený svět? A jak se Michal Stehlík coby bývalý předseda Rady ČRo dívá na aktuální diskuze o poplatcích a smyslu médií veřejné služby? Poslechněte si celý rozhovor!