Františka Škroupa lidé milovali, byl známý jako Karel Gott. Z Prahy ho vyhnali obrozenci, vypráví spisovatelka

Je pravda, že každý román, tudíž i Kde domov můj, se musí vysedět?

Je to pravda. Jsou z toho mozoly na zadku, jak se říká. Tato knížka byla úplně jiná než to, co jsem do této chvíle kdy psala. Byla jiná v tom, že toho sezení tam bylo podstatně méně než u jiných knížek.

Čtěte také

Domem v Matoušově ulici se prohnaly dějiny. Hrůzy minulosti mi až znemožňovaly psát, říká o novém románu Boučková

Tady se hodně chodilo – musela jsem do Holandska, musela jsem spoustu věcí zjišťovat, obíhat archivy. V těch archivech jsem pak samozřejmě také seděla, ale bylo to víc v pohybu, protože jsem i běhala po městě. Řadu věcí jsem ověřovala, měla jsem třeba staré mapy a chtěla jsem vědět, jak dlouho Františkovi trvalo dojít pěšky z místa, kde bydlel, do divadla, kde pracoval, kudy musel jít. Všechno jsem ověřovala, abych si to do puntíku uměla představit.

Pražané ho milovali

Ve vaší nové knize se ocitáme v 19. století v nizozemském Rotterdamu, kde František Škroup nakonec zemřel a je tam pohřben na rotterdamském hřbitově. Čím to, že autor melodie naší pozdější hymny byl vlastními lidmi odsunut, zavržen, musel odejít? Co se stalo?

Důležité je říct, že nebyl zavržen obyčejnými lidmi, fanoušky, protože Pražané – zejména Pražané – neskutečně milovali jeho tvorbu. Obyčejní lidé ho znali. Byl ve své době z hlediska známosti jména něco jako v naší době Karel Gott.

A jak se to stalo? Doba byla zlá. Musíme si uvědomit, že doba českého národního obrození, která měla několik vln, nebyla zdaleka tak romantická, jako jsme se učili ve škole. Vždycky jsem měla pocit, že to muselo být úžasně romantické, bojovat za tu češtinu. Jenomže to bylo taky velmi politicky nestabilní období a on měl smůlu – měl těch smůl několik –, že měl za manželku Němku. Jeho první manželka zemřela, druhá byla Němka, což ale nebylo vůbec nic divného. Žili jsme v prostředí, kde vládla němčina, čeština se teprve klubala na svět a spousta našich velkých obrozenců česky ani pořádně neuměla. Takže nebylo nic divného na tom, že měl za manželku Němku.

Už byl takzvaně za zenitem. Brali ho jako toho, co pracoval pro Němce. Jeho to strašně trápilo.

Sám byl Čech jako poleno, jeho rodiče byli Češi. Na rozdíl od mnoha obrozenců, kteří mu házeli klacky pod nohy, skutečně byl Čechem. A v době, kdy pracoval ve Stavovském divadle – pracoval tam více než 30 let –, se zrovna řešilo, že bude nové vedení divadla, a on udělal tu chybu, že se chtěl stát ředitelem, chtěl jít do toho konkurzu. Bohužel byl starou strukturou, nebyl v té společnosti vítán, už byl takzvaně za zenitem. Brali ho jako toho, co pracoval pro Němce. Jeho to strašně trápilo, hrozně se ho to dotýkalo.

Kolik mu bylo v té době? Už mu bylo padesát?

Čtěte také

Když se neomluvíme, navždy hledíme na svět optikou naší viny, říká spisovatel a novinář Milan Tesař

V té době mu bylo už šestapadesát sedmapadesát. Ale měl vždy velkou odvahu. Byl první, kdo napsal českou operu. První českou operu napsal František Škroup – proč? Protože se vedly veliké debaty o tom, jestli je vůbec čeština pro operu vhodná, a všichni se báli, že si udělají špatné jméno. Takže vůbec nebyl nevlastenec, byl veliký vlastenec. A proto se ho tak dotýkalo, že ho nechtěli, protože říkali: psal pro Němce, má německou manželku, teď už jdeme do té češtiny a potřebujeme někoho úplně jiného.

Všichni věděli, že těžko přetěžko s ním soutěžit. Jediná možnost, jak to udělat, bylo ho odstranit.

Protože ho ale Pražané milovali a to množství fanoušků bylo opravdu veliké, tak všichni věděli, že těžko přetěžko s ním soutěžit. Jediná možnost, jak to udělat, bylo ho odstranit. Takže ze dne na den byl dán do takzvaného divadelního důchodu. Tím, že mu vyměřili důchod, tak už se nemohl účastnit toho konkurzu, nemohl nic.

Strašně jsem musela pátrat po tom důvodu, protože když se podíváte do českých archivů a do všeho, co je tady u nás dochováno, nikde se nedočtete, co bylo skutečným důvodem, proč ho vyhodili. Až u Holanďanů a Němců píšou velmi otevřeně o tom, že ty důvody byly jednoznačně politické.

Špičkový orchestr

A jak se ocitl v Rotterdamu? Postavil tam rotterdamskou operu, zasloužil se o to. V té době tam už působilo hodně Čechů…

Čtěte také

Šumava litera cení přeshraniční vztahy. Hitler knihy nesnášel, místní tradici přiškrtil, říká spisovatel Sichinger

Přesně – co Čech, to muzikant. A měli jsme obecně hodně Čechů po světě v hudebních oblastech. Holanďané se dozvěděli, že došlo k tomuto vyhození pana Škroupa, který udělal veliké jméno orchestru, který vedl ve Stavovském divadle. To byl tehdy špičkový orchestr, který jezdil po celé Evropě. Byl velmi známý, takže není divu, že se dozvěděli, že tento člověk už ho nevede. A také se dozvěděli, že má veliké problémy sehnat práci, protože další dirigentské místo v této oblasti zkrátka nebylo.

Holanďané toužili po tom mít operu, tam byla opera těžce v plenkách. Zatímco Vídeň a Praha byly tehdy kulturní špička, Holanďané byli v začátcích a oslovili Františka, jestli by se toho nechtěl ujmout a pomoci tam vybudovat operu. Protože tonoucí se stébla chytá a opravdu neměl jinou možnost, tak tu nabídku vzal a odjel za takzvanou sezónní prací zatím na jednu sezonu. Nakonec tam byl ty sezony dvě. 

Když se podíváme na jeho začátky v Rotterdamu, jak tam vlastně žil? Vy jste říkala, že jste si i měřila čas, kolik mu to trvalo od místa, kde bydlel, pěšky k rotterdamské opeře, protože neměl tolik peněz…

Snažil se hodně šetřit, aby mohl každý zlatý posílat rodině. Takže samozřejmě neutrácel za takový luxus, že by se svezl, pokud nepršelo nebo nebylo opravdu ošklivo. On přijel a bydlel v hotelu, tam začínal. A pro mě takové první velké dobrodružství bylo zjistit, jestli celou dobu žil v hotelu, protože se ty informace dost rozcházejí. Někde se dočtete adresu, která je známá – Hang 31 –, kde prostě bydlel, ale zároveň se dočtete, že to bylo v hotelu, a mně se to všechno nezdálo, bylo to takové zvláštní. Někde jsem narazila i na jiné adresy, takže jsem se začala zajímat o to, jestli byl celou dobu v tom hotelu.

Čtěte také

Rozhlasová tvorba je skvělá věc. Hlavně při vaření nebo uklízení, směje se spisovatelka Klára Vlasáková

Dohledala jsem to s pomocí archivu a zjistila jsem, že začínal v hotelu a posléze se přestěhoval, pronajal si byt. Počítal s tím, že za ním přijede rodina, tak potřeboval o něco větší bydlení než jenom malý hotelový pokoj, takže do té ulice Hang se přestěhoval do pronajatého bytu. Obešla jsem si to, zjistila jsem, jak je to daleko od sebe, a zjistila jsem, že k tomu přistupoval způsobem, aby byl blízko divadla, kde pracoval, aby nemusel příliš cestovat po tom městě. Všechno je to víceméně na jednom místě, je to všechno po centru.

Nedávno se konala taková hezká procházka, jmenovalo se to Po stopách Františka Škroupa, což jsem připravila dohromady s Českým centrem v Rotterdamu. Nebyla jsem u toho, ale přes telemost jsem měla možnost se s účastníky spojit. Vzali moji knížku a obcházeli přímo fyzicky ta místa, kde stál dům, kde František pracoval, kde dřív bylo divadlo.

Co z toho stojí ještě dodnes?

Stojí chrám, na který měl výhled. Jinak vlastně nestojí vůbec nic, jenom víme, kde to stálo. Co je, myslím, pikantní a všem doporučuji se na to podívat, pokud pojedou do Rotterdamu – přímo v centru města byl vybudován a otevřen letos v červenci surfařský kanál. Představte si, že bychom na Václaváku otevřeli surfařský kanál… František by dnes ze svého domu, kde měl pronajatý byt, koukal přímo na ty surfaře, což mi přijde hodně vtipné.

Jak se Markéta Dočekalová dostala k falešnému deníku Františka Škroupa? Co za pocity prožívala při psaní poslední kapitoly? A co ji přitahuje na magickém realismu? Poslechněte si celý rozhovor!