Když slyším Mišíky zpívat dohromady, nabíhá mi husí kůže. Mají stejnou barvu hlasu, říká producent Ostrouchov

Aranžmá, to je vaše práce?

Aranžmá je společná práce všech těch hudebníků. To je takový společný znak všech těch našich tří desek. Vždy se ve studiu objevil kolektiv, tentokrát nesmírně početný, tentokrát tam bylo až deset lidí najednou. My tradičně nahráváme písničky dohromady.

To je to, jak jste někde řekl, že deska byla nahrána postaru?

To je ono, to je postaru. V době, kdy ještě technika neumožňovala, aby jeden člověk nahrával 18 vrstev přes sebe doma na svém domácím počítači, se nahrávalo tak, že se pustil pásek, všichni se chopili nástrojů a hráli postaru. Jazzmani to tak ostatně dělají dodneška.

Čtěte také

Vesmíry skladatelů procházím jako slepec. Někdy se snažím jen hudbě nepřekážet, líčí dirigent Hanus

Takže tímto způsobem jsme hráli postaru. A právě to hraní postaru umožňuje, aby hráči jednotlivě na sebe reagovali, ovlivňovali se a každý vymýšlel, čím přispěje do společného aranžmá. Ta práce je tedy v nejlepším slova smyslu kolektivní.

Nakolik jste se na tomto albu podílel i autorsky?

Hudba je kromě dvou písniček všechna moje. Je to dáno tím, že Vláďa mi svoje texty přenechal tentokrát ke zhudebnění, protože jak sám veřejně hovoří, už neumáčkne kytaru tak, aby byl schopen na ni hrát a skládat písničky. Dvě písničky jsou kompletně dílem jeho, to ještě zvládl – k těm ostatním napsal aspoň texty a požádal mě, abych je zhudebnil.

„To je tvůj synek, přece“

Co vás teď na třetí desce, která se jmenuje Vteřiny, měsíce a roky, přivedlo k myšlence nahrát duet Mišík a sám se sebou? Myslím tím, že druhý hlas zpívá Adam Mišík.

To, že deska potřebuje doprovodný zpěv, bylo jasné, všechny desky jej mají. Na minulé jsem sestavil pestrou škálu doprovodných zpěváků, krásně se zúčastnil Robert Křesťan nebo Lenka Nová. Na té první jsem skoro všechno odzpíval já, teď už jsem nechtěl.

Čtěte také

„Vladimíre, už zase můžeš hrát!“ vzpomíná Mišík na klíčové milníky svého života. Vydává nové album

Jednou jsme takto jeli z chalupy a já jsem dětem pouštěl v autě staré písničky Vládi Mišíka. Ony samozřejmě znají naše z posledních tří desek, protože s tím nedám pokoj – když je ta deska v průběhu, tak poslouchám různé verze mixů a tak. Takže to znají dřív než celá zbylá posluchačská obec.

Kolik jim je?

Dětem je deset, třináct a patnáct.

A berou to?

Berou. Nicméně jsem pojal úmysl seznámit je s tou starší tvorbu Vládi Mišíka. Sedli jsme do auta, naladil jsem Spotify a pouštěli jsme si Sluneční hrob a třeba právě tu první Vláďovu desku. A já jsem si říkal: to je přece Adamův hlas. Mně to úplně nesecvaklo, ale Vláďa tyto písničky nahrál přesně v tom věku, ve kterém je teď Adam. A já si myslím, že výraz a barvu hlasu mají prostě úplně stejnou.

Čtěte také

Dlouho mi trvalo vymanit se z rolí zamilovaného teenagera, říká Adam Mišík. Chystá se další série Metoda Markovič

Samozřejmě, Adam zpívá jinou hudbu, má jiný styl přednesu, je to jiný člověk, ale ta barva hlasu je úplně stejná. Tak jsem si říkal, že to musíme využít. Naštěstí Adam byl hned pro, dva dny nato přijel do studia a už zpíval vokály do tří písniček.

Když jsme to pak pouštěli Vláďovi, tak ho nepoznal, to na tom bylo nejvtipnější. Říkal: co to tam je za hlas? To jsi ty, nebo to je nějaká holka nebo kdo to zpívá? Já říkám: Vláďo, neblázni, to nepoznáš, to je tvůj synek přece. Byla tam s ním kamarádka Věra, která ho občas vozila do studia. Ta říkala: já jsem si říkala, že to je Vláďa za mlada a přemýšlela jsem, jak jste to udělali. Takže trošičku z toho plyne, že to funguje.

Mám z toho trošku husí kůži, když je slyším zpívat dohromady. Naživo spolu párkrát hráli. Vím, že Adam na svých koncertech občas hraje i některé Vláďovy písničky, což by člověk nečekal, má úplně jinou posluchačskou obec, ale řekl bych, že s vědomím, jak dobré jsou to věci, tak se jich občas chopí rád. Tak jsem rád, že teď spolu mají nějaké nahrávky.

Co jej svedlo s Vladimírem Mišíkem dohromady? A jak Petr Ostrouchov vzpomíná na působení v kapele Sto Zvířat? Poslechněte si celý rozhovor.