Domem v Matoušově ulici se prohnaly dějiny. Hrůzy minulosti mi až znemožňovaly psát, říká o novém románu Boučková

Kdy vás poprvé napadla myšlenka popsat historii domu, kde jste vyrůstala a kam jste se nedávno vrátila?

Napadlo mě to, když sanitka odvážela naši sousedku, poslední pamětnici starých časů tohoto domu. A protože patřím ke spisovatelům, kteří sbírají příběhy, které se snaží oživit, začala jsem uvažovat o tom, že by to mohlo být téma. Začala jsem pátrat, krize střídaly opětovné nádechy, a vůbec to bylo velmi těžké psaní.

Čtěte také

Vždycky mě mrzelo, že věda zůstává za dveřmi. Díky stolpersteinům se dostává k lidem, říká historička

Jak dlouho těžké psaní trvalo?

O toto téma jsem se snažila už před pár lety, a vůbec jsem nevěděla, jak ho uchopit. Nakonec tento román trval rok velmi intenzivního psaní.

Vybavila se vám při vašem pátrání nejranější vzpomínka z dětství?

V románu o ní píšu. Je to vzpomínka právě na onu sousedku, kterou odvezli a ona se už do domu nikdy nevrátila. Pamatuji si ji ještě s její maminkou, od nichž se odvíjí postupně příběh domu, do kterého se ovšem vlamují i současné události.

Přiznám se, že zprvu jsem se lekl, že nejde o román, ale o místopisnou vycházku časem, o výčet lidí, kteří prošli jedním smíchovským činžákem. Mýlil jsem se. Je to svižný čtivý román. Pátrání po historii často židovských rodin muselo být nejen dobrodružné, ale asi i pracné...

Naštěstí existuje Google, který je úžasný pomocník. Spoustu věcí jsem hledala po knihovnách. Pomohli mi ale i historici z Ústavu pro studium totalitních režimů nebo z Paměti národa. Přečetla jsem k tématu také spoustu knih. A to všechno dohromady mi potom dalo prostor k tomu, abych pojala věci tak, jak potřebuji já.

Sama jste se přesvědčila o tom, že paměť může být ošidná. Týká se to právě vaší prvotní vzpomínky na dětství. Jak jste si poznatky ověřovala?

Čtěte také

Holokaust Romů začal malými úředními kroky, které vedly k hromadnému masakru celé skupiny obyvatel, říká historik Rous

Poznatky jsem si ověřovala v Židovském muzeu. Pořád jsem totiž měla před očima maminku oné sousedky a vytetovaná čísla na její ruce. Ukázalo se ale, že opravdu je mít nemohla, protože nikdy nebyla v Osvětimi, kde jedině se tetovalo.

Sesbírala jste hodně orálních vyprávění?

Vyprávěli mi dva lidé. Paní, která bydlela v bytě před tím, než tam přišel můj táta se svými rodiči. A potom syn Zity Kabátové. Setkala jsem se ale i s Helenou Glancovou, která sice do domu nepatří, ale prošla v podobném holčičím věku jako má sousedka Terezínem, takže jsem u ní chtěla nabrat dojmy z toho, co mohlo prožívat takto malé dítě v tak hrůzném prostředí. Osobních vyprávění tedy příliš nebylo, více jsem toho hledala v archiváliích.

Je k nevíře, kolik známých jmen v různých souvislostech prošlo jedním domem v Matoušově ulici. Namátkou už zmíněná Zita Kabátová, Alena Vránová, Miloš Forman, Václav Havel...

Nejvíce mě asi překvapil Miloš Forman. Vůbec jsem netušila, že je tam nějaká spojitost.

Někdy šlo i o intimní historky. Václav Havel docházel do domu v Matoušově ulici za vaší maminkou. Jak jste zvažovala, co zveřejnit, a co už by někteří z aktérů možná zveřejnit nechtěli?

Vždycky to samozřejmě obnáší velké váhání. Člověk musí myslet na možné následky nějakého zveřejnění, ale současně si musí hlídat to, co on chce napsat. Zvažovala jsem tedy hodně, ale nakonec jsem se rozhodla řídit svým citem a vědomím, že tím nikomu neubližuji, že je to zkrátka život. Nikdo z nás nemá tak úplně v rukách to, co žije, jak to žije a jak to vidí druzí. A to byl můj případ.

Čtěte také

„Začala válka. A tím se to všechno smazalo.“ Spisovatelka Boučková představuje knihu fejetonů

Po kterém Matoušovi je ulice, ve které stojí dům, o němž píšete, pojmenována?

Zajímavé je, že do roku 1947 se ulice jmenovala Fibichova a že byly Fibichovy ulice v Praze v té době tři. Po Matoušovi byla ulice přejmenována, protože to byl statečný člověk. Vlastnil Portheimku, zahradu před ní ale nechtěl přenechat k účelům Hitlerjugend, za což byl za heydrichiády popraven.

Pozoruhodný je vedle jiných osud lékaře Bertholda Epsteina, který byl v Osvětimi nucen pracovat pro Mengeleho. Jaký byl jeho příběh?

Profesor Epstein musel prožívat strašné dilema. Že by měl opustit Československo, se rozhodl velmi pozdě. Přesto se mu podařilo utéct se svou ženou do Norska. Při nacistické invazi do Norska v roce 1940 ale byli oba zatčeni a odesláni do Osvětimi. Jeeho žena šla hned první den do plynu a on tam pak musel přežívat jako lékař, který na jednu stranu zachraňoval, ale na druhou stranu musel nějakým způsobem participovat na tom, co prováděl Mengele.

Přicházely okamžiky, kdy jste nemohla ve psaní pokračovat?

Ano. Když jsem psala příběhy z Osvětimi. Strašné pro mne bylo například zpracování historického okamžiku, kdy se vedení Osvětimi rozhodlo, že zlikviduje romský tábor, kde působil jako lékař právě profesor Epstein.

Do příběhu se vám ale podařilo prolnout i současnost. Jednak ruskou agresi na Ukrajině, potom i přepadení Izraele. Může být až překvapivé, kolik paralel mezi minulostí a současností se dá nalézt...

Bohužel je to tak. Původně jsem vůbec neměla v úmyslu psát o současnosti. Ona se tam ale tak urputně vlamovala, jak jsem postupně znovu tak intenzivně odkrývala to, co se dělo za nacismu a za komunismu, že jsem se tomu neubránila...

Jak se Tereze Boučkové žije v domě po napsání knihy? A co jí dává účast v pěveckém židovském souboru, přestože není Židovka? Poslechněte si celý rozhovor.