Vždycky mě mrzelo, že věda zůstává za dveřmi. Díky stolpersteinům se dostává k lidem, říká historička

Váš druhý domov je Vídeň. Kam byste mě ve Vídni pozvala?

Vzala bych vás na kávu na vídeňský centrální hřbitov, což je turisty stále opomíjená oblast. Vídeň měla vždycky specifický vztah ke smrti už od 19. století a právě tento hřbitov je nejen cennou historickou a uměleckou ukázkou, ale je rovněž dokladem Vídně k nejrůznějším konfesím, vyznáním a zároveň i k životu samému.

Vídeňský hřbitov nabízí možnost život oslavit. Na podzim se tam pravidelně koná koncert, který pořádá správa hřbitovů, kde se hrají kousky od těch, kteří tam leží a odpočívají. Od valčíků se dostaneme až k Falcovi. Tento koncert je extrémně navštěvovaný, doprovod lidem dělají i taková tělesa, jako je třeba symfonický orchestr z Schönbrunnu. A přestože se to odehrává na místě smutku, zároveň je to i místo života, které nám krásně ukazuje, co všechno máme a čeho si máme vážit.

Vy tam chodíte často?

Poměrně často. Je to moje oblíbená lokalita. Musím se přiznat, že kdykoli za mnou někdo přijede, tak ho tam vezmu. Samozřejmě na tom hřbitově leží i někteří, kteří mi jsou blízcí. Třeba v kontextu nějakého mého výzkumu, který směřuje až do Liberce, kde působím na univerzitě.

Vy se snažíte vrátit do paměti města lidi, kteří museli město opustit. Zkoumáte životy těch, které nenávratně zasáhl holokaust, a teď i jejich rodiny. Co pro vás znamená terénní výzkum?

Pro historika je terén všechno možné. Třeba dneska ráno, když jsem šla do Rozhlasu, zastavila jsem se nedaleko v Římské ulici, kde žila rodina Goltzových, částečně pocházející z Vídně a částečně působící v Liberci, která v rámci holokaustu přišla o dva své členy. Jejich poslední adresa v Praze byla Římská 35, takže jsem se tam byla podívat a vzpomněla si na ně.

Čtěte také

Deníky i rodinné filmy. V záběrech z Protektorátu je cítit společenská nálada, přibližuje režisér unikátní dokusérie

Najednou deník, který mi nedávno tato rodina zpřístupnila, se zosobnil. Najednou jsem byla na místě, o kterém jsem si četla, že tam bylo 10 stupňů, že žili v jednom pokoji, že v tom domě žilo minimálně šest dalších lidí, kteří v rámci holokaustu zemřeli, a že to tedy bylo místo naprostého utrpení. Místo, kde je shromáždili těsně před deportací.

Jít do terénu a být na místech, kde se psaly dějiny, má tedy svoji hodnotu a cenu, protože pak vede k přemýšlení a zamyšlení, která jsou úplně jiná.

Na katedře historie Technické univerzity v Liberci máte na starost výuku kurzů moderních a soudobých dějin, včetně historických exkurzí. Jak obtížné je mapovat osudy židovské liberecké obce?

Vzhledem k tomu, že jde o pohraničí, je výzkum do jisté míry náročný. Neexistuje žádný centrální registr, materiály jsou roztříštěné. Často je to detektivní práce. Bez studujících by to nebylo možné, protože já nemám při svém vědeckém zaměření prostor zabývat se úplně detailně jednotlivými osudy. Samozřejmě to dělám potom, ale velký objem práce udělají studenti. A já jsem velice vděčná, že je mám a že je téma baví.

Čtěte také

Zaniklé obce jsou fenomén Krušnohoří. Pět set let tam žili lidé, energie z těch míst nezmizela, vypráví spisovatel

Zároveň jsem ráda, že mi mladá generace připomíná věci, které jsou pro ni už samozřejmé, ale já jsem za ně vděčná – že třeba můžu přejet hranice, že se mohu svobodně vyjadřovat, že můžu volit. Prostřednictvím příběhů se toto snažím svým studentům zprostředkovat, aby to nebrali na lehkou váhu, protože to úplně samozřejmé není.

Vy jste začala spolupracovat se ženou, která se narodila v Bombaji. Nacistickou okupaci prožila jako dítě v Liberci a po válce byla přes britské občanství vysídlena do Německa. Dnes žije v Itálii. Kdo je Isa Engelmann?

Isa Engelmann je úžasná dáma, která do prostoru Liberce vrátila příběh liberecké židovské komunity. Bez ní by to skutečně nešlo. Jsem velmi ráda, že v roce 2023 dostala za svoji práci cenu hejtmana Libereckého kraje. Na druhé straně je trochu smutné, ale zároveň signifikantní, že podobné kroky musí podniknout žena ze zahraničí, že to nezvládneme my sami. Její seznamy jednotlivců patřících do židovské komunity využíváme k tomu, že je zpřesňujeme, upravujeme, doplňujeme, ale základ nám dala opravdu ona, byť není historička a k některým věcem přistupovala intuitivně.

Díky vám všem se zmizelé osudy do Liberce vrací. Vy sama jste zavedla v Liberci obřad kladení tzv. stolpersteinů, tedy kamenů zmizelých. Co vlastně bylo za vaším nutkáním toto udělat?

Když děláme výzkum, vypátráme základní osud a zasadíme ho do nějakého rámce. To je čistá věda. Je to důležité a bezesporu je to součást mojí práce. Vždycky mě ale mrzelo, že věda zůstává zavřená za dveřmi a nedostává se k veřejnosti. V libereckém prostoru, což je prostředí pohraničí, bývalá říšská župy Sudety, určité příběhy a osudy lidí naprosto kontinuálně mizely z paměti dějin města.

Čtěte také

iROZHLAS

Český Brod chce do chodníků dát kameny zmizelých. Jako připomínku místních obětí holocaustu

Mým cílem tedy bylo vrátit je do veřejného prostoru, protože k němu patří a protože nám mohou leccos dát. Se stolpersteiny jsem byla poprvé konfrontovaná v zahraničí a mě samotnou velice oslovily, protože podle mě je to ideální způsob, jak můj záměr provést. Ve spolupráci s Židovskou obcí, bez které by to skutečně nešlo, jsme se rozhodli k tomuto přistoupit, a dnes je takových kamenů v Liberci už přes 70.

Po Evropě je takových destiček přes 100 000. Můžeme říct, že je to největší decentralizovaný památník holokaustu. Každý den přibývají další a další. Jsem přesvědčena, že i dnes někde určitě nějaký další stolperstein pokládají...

Jaký příběh je pro Kateřinu Portman nejsilnější? A jak se vyrovnat s mezigeneračním přenosem traumatu? Poslechněte si celý rozhovor.