„Začala válka. A tím se to všechno smazalo.“ Spisovatelka Boučková představuje knihu fejetonů

Vaše fejetony ve sbírce Hodiny tikají, která nedávno vyšla, mě dokázaly poučit, pobavit, rozesmutnit i dojmout. Mate to tak i vy při psaní?

Musí to tak být při psaní. Protože když člověk emoci neprožívá, tak ji do psaní nevloží. Nad některými fejetony jsem si zaplakala, obzvlášť ty dva, kde jsem psala o mamince. A při některých, které jsou o manželství, jsem se většinou docela bavila.

Čtěte také

Matěj Forman: Svoboda je umět se rozhodnout i proti vlastnímu komfortu a zisku

Pět let jste psala fejetony pro Reportér. Byl to náročný závazek?

Neměli jsme žádnou smlouvu – jak se ukázalo – protože jsem nechtěla, aby fejetony patřily Reportéru. Takže jsem chtěla úpravu smlouvy, nakonec z toho sešlo. A jsem zodpovědná, takže jsem vždycky dodala fejeton dokonce dřív než včas. Ale musím říct, že jsem se asi skoro první dva roky strašně těžce popasovávala s délkou. Nikdy jsem takhle dlouhé fejetony nepsala a musím říct, že jsem si pokaždé myslela, že jim zavolám nebo napíšu, že nemůžu, že to nedokážu a že bohužel. Ale nakonec jsem to vždy dokázala.

Hodiny tikají je soubor 61 fejetonů. Proč ten jeden navíc oproti těm, které už vyšly v Reportéru?

Protože jsem nevěděla, že jsem v Reportéru skončila. To bylo trošku překvápko. Nikdo mi to předem neřekl, abych mohla v tom posledním fejetonu nějak uzavřít tu cestu fejetonovou, těch pět let. A také ten poslední fejeton do Reportéra byl negativní, protože koronavirus řádil, všechno se zavíralo, všechno bylo depresivní.

Takže jste nechtěla takhle končit…

Nechtěla jsem takhle končit. To jsem ale ještě nevěděla, že nová a hrozná situace nastane v únoru. Takže jsem chtěla skončit nějak hezky. A také těch pět let shrnout. Tak jsem napsala 61. fejeton, ale pak jsem k němu připsala post scriptum.

Vy jste knihu odevzdala 23. února, a osud vám umožnil celý soubor nečekaně vypointovat…

Tu pointu bych si ráda odpustila, protože čtyřiadvacátého přepadlo Rusko Ukrajinu. A musím říct, že asi málokdo z nás to čekal. A málokdo z nás to nesl a nese lehce. A  najednou jsem měla pocit, že život byl úplně jinde, nebo že teď je úplně jinde. A že to musím přeci jenom ještě nějak dopsat s tím koncem.

V post scriptu píšete, že najednou všechno, co jste před tím napsala, připadalo jako nadbytečné…

Jako marné. Ten poslední rok jsem psala o ekologii, o klimatické situaci, která se stále horší. Přišlo mi to jako nejdůležitější a největší vykřičník, který před námi je. A najednou začala válka, brutální válka kousek od nás. A teď se to tím všechno smazalo, smylo, tak jsem cítila, že to ještě musím dopsat. Tak jsem to udělala.