„Tak a teď mě pobav, máš na to tři minuty.“ Televizní skeče jsou nevděčný žánr, míní autor První dobré

28. květen 2022

Ač si uvědomuje typického unaveného diváka, který chce u televize vypnout, nevzdává se Vincent Navrátil snahy měnit jeho vnímání. „Náš skečový pořad je takový absurdnější, že na něj člověk musí koukat odvážněji, uvolněněji a otevřeněji,“ popisuje herec, scénárista, režisér a autor pořadu První dobrá. Co ho inspiruje? A proč se s kolegy pustil hned ze začátku kariéry do nejtěžšího žánru?

Vincent Navrátil je také autorem spoluautorem zábavného pořadu První dobrá, který kombinuje komediální skeče, situační komedii. Je to popisováno jako pořád, kde mají čtyři mladí herci originální pohled na svět a v každém díle je exkluzivní host. Proč jste vůbec do První dobré šel? Co to jako je ten originální pohled na svět?

Já jsem obrovský fanoušek skečových pořadů Monty Pythonů. Celkově ta filozofie Monty Pythonů, jak fungovali řekněme firemně, nebo nějak umělecky koexistovali, mi bylo vždycky strašně sympatický.

Čtěte také

Já se snažím držet podobného základu: toho, že ti lidi, se kterými pracujete u toho umění, že to není jako kolega, ale že to je rodina, protože tady vždycky s někým pracujete a potom ho opustíte, najdete si někoho nového... Já se snažím s těmi lidmi pracovat furt dokola, rozvíjet se společně, vyvíjet se.

A ta skečová show je krásná. Já jsem to bral i jako hrozný trénink. Máte třicetiminutový pořad, ve kterém máte deset skečů, my je točíme tak jako filmově a žánrově – takže vlastně máme deset krátkých tříminutových filmů a já si za tu dobu můžu narežírovat horor, komedii, všechno. Takže nám se ta skečová show hrozně líbí v tom, že můžeme furt něco zkoušet, ale společně.

Čtěte také

Takže jsme se rozhodli, že si vezmeme toto největší sousto hned na začátek, protože skečová show je prostě nejtěžší žánr, co se dá v televizi dělat. Ať si myslí, kdo chce, co chce: je to nevděčný, je to komedie, kde nemůžete diváka utáhnout dějem, nemůžete ho tam držet. Vlastně i když se kouknu na nějaký nekonečný seriál, když přepínám televizi, tak se zachytím, že už koukám pět minut, protože mě zajímá, která ta paní Vomáčková, kterou tu paní pomluvila a tak. I u takových blbostí vlastně vás ten děj nějakým způsobem drží, ale u toho skečového pořadu není vůbec žádný děj a hlavně od toho očekáváte humor.

Takže vy si sednete k televizi, zapnete to a řekněte: tak a teď mě pobav. A máš na to tři minuty. A pokud to nedáš, tak jsi blbec. A takto prostě fungují diváci u skečového pořadu, takže je to hrozně nevděčné – přitom je to práce, která se musí strašně promyslet, protože ve třech minutách se musí vlastně vyprávět celý jakoby krátký film. No ale my jsme si řekli, že prostě si zkusíme rovnou nejtěžší žánr, taková zkouška ohněm.

A jde to?

Někde se nám to povedlo, někde ne. Je to škola. Myslím si, že je to žánr, na který se člověk musí naučit. Už jsme si vlastně i všimli toho, jak ten divák na začátku tak jako moc nechápal, tak teď jsme měli spoustu ohlasů, že ti, kteří na začátku psali, že to moc nechápou, že se jim to moc nelíbilo, tak to teď zničehonic úplně milují.

Čtěte také

Vy jste řekl: „Osobně bych rád posunul to, jak Češi vnímají český film.“ Daří se to i tímto způsobem?

To je hrozně naivní představa. Já si ji stále ještě snažím držet, přes veškeré útrapy, i když takový ten klasický český divák nemá v plánu něco měnit, nemá v plánu zkoušet nový věci a cokoliv nového ho vlastně trošku děsí a štve.

Já tomu na jednu stranu rozumím, protože když teď po celým dni natáčení přijdu domů a něco si pustím, tak u toho taky nechci moc přemýšlet a chápu, že ty lidi jsou prostě unavený a chtějí něco, u čeho můžou trochu vypnout. Když jsem se na ten náš skečový pořád koukal unavený, tak jsem v tom taky neviděl to kouzlo. Ale jsem byl odpočatý, viděl jsem najednou ty detaily, ty maličkosti, to, na čem jsme si dali záležet.

Čtěte také

Takže k televizi musíme jít odpočinutí?

Ne, ale je to jakoby typ pořadu, u kterého prostě nestačí...

Jako jsem teď byl v kině na jednom nejmenovaném filmu a mělo to obrovský ohlas. Já jsem úplně všem těm vtipům nerozuměl, protože mi občas přišly hrozně na první dobrou – teď sám sobě hrozně vidle pod nohy, na první dobrou ve smyslu takových jednoduchých, okamžitě pochopitelných fórů.

A když jsem ptal, co vám na tom přijde vtipný, že někdo jde a upadne a u toho si prdne, s prominutím, tak ty lidi mi vždycky řekli, že proto, že u toho nemusí přemýšlet. A já vlastně nechci dělat filmy, seriály nebo humor, u kterého se nemusí přemýšlet. Mě vlastně baví to, že se u toho musí trošku přemýšlet, aby v tom člověk viděl tu krásu. A ten náš skečový pořad je takový absurdnější, že na něj člověk musí koukat odvážněji, uvolněněji a otevřeněji.

Co podle Vincenta Navrátila v Česku stačí na to, aby byl herec považován za profesionála? A jaký je jeho recept na opravdová přátelství mezi muži? Poslechněte si celý rozhovor vedený Patricií Strouhalovou.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová