Skácelovy básně jsou nadpozemsky moudré, a přitom si na nic nehrají, říká muzikant Pavlica

První tvoje setkání s Janem Skácelem, to jsou 80. léta?

Přesně tak, přes divadlo Husa na provázku. A mám-li být konkrétní, tak to byl Miloš Štědroň, skladatel a muzikolog, který mě přizval k natáčení hudby z inscenace Na Dávném prosu. To byl první intenzivnější kontakt a poznání se s Janem Skácelem.

Jak to vypadalo u Skácela doma?

Čtěte také

Ubývá míst, kam chodívala na koncert… Lucie Výborná na lodi s Jiřím Pavlicou proplula krajem Jana Skácela

Byl svým způsobem nekomunikativní, byl stručný, jasný, protože slovo pro něj mělo váhu. A on o každém slovu věděl, jestli je v takovém či onakém tvaru nebo významu. A my jsme byli tenkrát mladiství, mnohomluvní, abychom takzvaně pořád něco říkali. Zakrývali jsme rozpaky a on byl úplně v klidu.

Jak zjistíš, která Skácelova báseň ti hraje v hlavě a která nehraje? Jak o tom přemýšlíš?

Klíč, proč zrovna ta či ona báseň, se těžko sděluje, protože někdy si jenom listuji sbírkou, čtu a naráz něco zarezonuje, něco cinkne. Tak jak to má on v jedné básni. A mně nezbývá než sednout ke klavíru, textu se zmocnit, uchopit jej a neublížit mu, prospět mu.

Druhý způsob je, jak říkává Bolek Polívka, že umělec potřebuje termín. Je nějaký projekt a někdo řekne, jestli by tam nemohla být Skácelova báseň. Tak jdu do sbírky a sleduji tu či onu konkrétní báseň. Pak se stane, že si najdu několik básní, zkusím se do nich vnořit, pohrát si s metrem… Jedno tajemství básní Jana Skácela je, že mají úžasnou rytmickou strukturu, vedle toho mají obrazy. A já je tam nacházím a vidím.

Hlava básníka Jana Skácela. Socha z trubek je umístěna v parku pod Špilberkem|foto:Ludmila Opltová, Český rozhlas

A třetí důvod, proč mě básně Jana Skácela oslovují, je, že jsou nadpozemsky moudré, a přitom si na nic nehrají.

Je 7. února, Janu Skácelovi by bylo sto let. Co se bude dít v divadle Husa na provázku? A vůbec okolo Skácela?

Ta sedmička je Skácelovi souzená, 7. února 1922 se narodil a 7. listopadu 1989 zemřel. Je jistou ironií osudu tohoto zakázaného básníka, tedy po jistou část jeho života, že se o deset dnů nedožil 17. listopadu 89. To je jistý paradox.

Sedmička je mu souzena a dnes Brno bude žít Janem Skácelem. Centrum experimentálního divadla vymyslelo jakýsi celoroční projekt, že by vždy sedmého v měsíci se nějakým způsobem připomínalo výročí Jana Skácela.