Skácelovy básně jsou nadpozemsky moudré, a přitom si na nic nehrají, říká muzikant Pavlica
K těm, kteří ve své tvorbě používají texty Jana Skácela, patří muzikant a skladatel Jiří Pavlica. U příležitosti 100. výročí narození si s Lucií Výbornou povídal nejenom o Skácelových básních, ale také zavzpomínal na osobní setkání. „Dokázal spojovat životní kontrasty a pocity. Ten oblouk, který ve dvojverší nebo čtyřverší dokázal obsáhnout! Kdybych nosil klobouk, smeknul bych ho.“ Jak musí upravovat texty, aby z poezie byla píseň? A které oslovení Skácel nesnášel?
První tvoje setkání s Janem Skácelem, to jsou 80. léta?
Přesně tak, přes divadlo Husa na provázku. A mám-li být konkrétní, tak to byl Miloš Štědroň, skladatel a muzikolog, který mě přizval k natáčení hudby z inscenace Na Dávném prosu. To byl první intenzivnější kontakt a poznání se s Janem Skácelem.
Jak to vypadalo u Skácela doma?
Čtěte také
Byl svým způsobem nekomunikativní, byl stručný, jasný, protože slovo pro něj mělo váhu. A on o každém slovu věděl, jestli je v takovém či onakém tvaru nebo významu. A my jsme byli tenkrát mladiství, mnohomluvní, abychom takzvaně pořád něco říkali. Zakrývali jsme rozpaky a on byl úplně v klidu.
Jak zjistíš, která Skácelova báseň ti hraje v hlavě a která nehraje? Jak o tom přemýšlíš?
Klíč, proč zrovna ta či ona báseň, se těžko sděluje, protože někdy si jenom listuji sbírkou, čtu a naráz něco zarezonuje, něco cinkne. Tak jak to má on v jedné básni. A mně nezbývá než sednout ke klavíru, textu se zmocnit, uchopit jej a neublížit mu, prospět mu.
Druhý způsob je, jak říkává Bolek Polívka, že umělec potřebuje termín. Je nějaký projekt a někdo řekne, jestli by tam nemohla být Skácelova báseň. Tak jdu do sbírky a sleduji tu či onu konkrétní báseň. Pak se stane, že si najdu několik básní, zkusím se do nich vnořit, pohrát si s metrem… Jedno tajemství básní Jana Skácela je, že mají úžasnou rytmickou strukturu, vedle toho mají obrazy. A já je tam nacházím a vidím.
A třetí důvod, proč mě básně Jana Skácela oslovují, je, že jsou nadpozemsky moudré, a přitom si na nic nehrají.
Je 7. února, Janu Skácelovi by bylo sto let. Co se bude dít v divadle Husa na provázku? A vůbec okolo Skácela?
Ta sedmička je Skácelovi souzená, 7. února 1922 se narodil a 7. listopadu 1989 zemřel. Je jistou ironií osudu tohoto zakázaného básníka, tedy po jistou část jeho života, že se o deset dnů nedožil 17. listopadu 89. To je jistý paradox.
Sedmička je mu souzena a dnes Brno bude žít Janem Skácelem. Centrum experimentálního divadla vymyslelo jakýsi celoroční projekt, že by vždy sedmého v měsíci se nějakým způsobem připomínalo výročí Jana Skácela.
Související
-
Když píšu texty, vybavují se mi 60. léta, říká Vladimír Mišík. Vydává nové album Noční obraz
Muzikant Vladimír Mišík sice nekoncertuje, s psaním a skládáním ale naštěstí nepřestal. Na novém albu zhudebnil kromě svých textů i básně Václava Hraběte nebo Jana Skácela.
-
Zamysleme se, jakou planetu zanecháme svým dětem, říká Jiří Pavlica z Hradišťanu
Nejlíp se mu prý píše u klavíru. „Zdědil jsem ho po rodičích a strýčkovi. Věřím na odkaz předků, který je v něm zakletý,“ přiznává Jiří Pavlica.
-
Kvůli spolupráci s Mišíkem jsem přečetl štos kainarovských básní, usmívá se Petr Ostrouchov
Petr Ostrouchov je právník, ale také hudební skladatel a vydavatel. „Vnímám jako hendikep, že jsem hudbu nevystudoval, ale učit se za pochodu je dobrodružnější,“ vypráví.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.