Šéfdirigent Jakub Hrůša: Někdy mi to připadá jako úplně mimozemšťanské povolání, ale realita je velmi přirozená

18. březen 2022

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hostujícím dirigentem České filharmonie a orchestru Accademie Nazionale di Santa Cecilia. „Dirigování je v něčem nesmírně zdravá činnost. Člověk dýchá, pohybuje se, emocionálně prožívá, a přitom ne pro sebe, je v tom komunikace s lidmi, pro lidi. A přináší to uklidnění, uspokojení,“ popisuje Jakub Hrůša. Jak moc je důležitá empatie pro dirigování v orchestru?

Podle statistiky odborného hudebního serveru Bachtrack jste 4. nejvytíženějším dirigentem na světě. Kolik orchestrů zvládne dirigovat jediný muž?

Já nevím, já jsem to přestal počítat. Dostávám někdy otázku, kolik koncertů mám ročně a kolik orchestrů, a jsou to samozřejmě desítky, ale v tom počtu vůbec netkví žádná ctnost. Tahle statistika, to už je nějakou dobu... Teď jsem třeba druhý, nejvytíženější. (směje se) Ale není to vůbec nic, na co bych byl hrdý, co bych prožíval... To trošku zapáchá příliš velkým množstvím aktivity.

Workoholismem?

To třeba ne, ale myslím si, že je dobré, když člověk umí svoji energii správně nasměrovat, za správnou věcí. Jinými slovy kvalita ne kvantita.

Nejsem ani trochu jako manažer na schůzi nebo pedagog ve třídě. Jsem tam s hudbou a pro hudbu.
Jakub Hrůša

Šéfdirigent Bamberských symfoniků, hostující dirigent České filharmonie a také Accademie Nazionale di Santa Cecilia. Jak moc důležité je spolužití s těmi lidmi?

Je v principu důležité nesmírně, ale neznamená to, že to spolužití musí probíhat extrémně osobním způsobem... Třeba Němci si drží víc odstup, Češi mají malinko větší chuť s tím člověkem navázat kontakt, Italové jsou hned s vámi na kafi nebo na víně, i když si třeba – což naštěstí není můj případ ani tolik nerozumíte v hudbě.

Čtěte také

Ale myslím si, že v principu je pro dirigenta úplně zásadní, aby nedirigoval proti tomu orchestru, ve smyslu že by je nutil někam, kam nechtějí, nebo proti jejich vůli. Empatie nebo nějaký respekt k tomu, co v orchestru vládne za názor, za kvalitu – to jsou věci, s kterými možná až překvapivě moc dirigent musí pracovat. Možná je to podstatnější, než kterým konkrétním způsobem vykládá ten který takt nebo jak moc se naučil skladbu tím nebo oním způsobem... Tady je to lidské čím dál podstatnější. Navíc myslím, že když to dirigent dokáže, je tím hlavně obohacen, o to vlastně nejvíc jde.

Vy se poprvé postavíte před stočlenné těleso, je tam sto lidí, kteří vás neznají, zírají na vás, asi s nějakým očekáváním... Jak to funguje? Jdete, s každým si potřesete rukou, seznamujete se, nebo rovnou zahájíte disciplínu, aby bylo jasno?

Je to zajímavá otázka. Jak jsem v tom každý den, tak už ani neregistruju, co to vlastně znamená. Když mám volno a najednou si představím tu situaci, kterou jinak denně prožívám, tak mi připadá úplně fantasmagorická. Že se nahrnu před ten kolektiv, který na mě hledí, a podle pohybu mého těla se nějak nasazuje a hraje s absolutní koncentrací... Najednou mně to připadá jako úplně mimozemšťanské povolání.

Ale ta realita je velmi přirozená. Nejsem tam ani trochu jako manažer na schůzi nebo pedagog ve třídě, který verbálně musí nějak přesvědčovat nebo určovat. Jsem tam s tou hudbou nebo pro hudbu. To je obrovský rozdíl. Nejsem tam, abych sám něco principiálně pro sebe získal, ale abych nasměroval lidi pro věc, která nám leží na pultě. Takže je tam spíš zvědavost.

Zásadní je pořád mít hudbu jako to hlavní.
Jakub Hrůša, šéfdirigent

Lepší orchestry, ty příjemnější, tomu dají vždycky dobrou šanci: podíváme se, jestli to půjde nebo nepůjde. Horší jdou do toho skepticky: zase nějaká neznámá tvář, to bude zase: proč nehrajeme s tím, koho už známe...

Začínám okamžitě pracovat, to se mi nejvíc osvědčilo. Pracovat neznamená nějak se pachtit. Prostě začneme hrát. Zásadní je pořád mít hudbu jako to hlavní. Pokud to tak je a pokud člověk dělá všechno pro to, i třeba občas bláznivě, tak ve výsledku to všichni pochopí.

Proč se Jakub Hrůša rozhodl, že nikdy nebude křičet na orchestr? Vyprávějí se vtipy o dirigentech? Co se musí stát, aby se koncertní večer stal nezapomenutelným? A jaké speciální obleky nosí hudebníci v Bamberku? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Lucie Výborná , vma
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová