Hudba je ta nejjednodušší emoce. Svět kolem vnímám jako film a v hlavě mi neustále zní, popisuje Michal Hrůza

Zní ti v hlavě často hudba?

Ano, vypínám ji, jen když spím. Je to nejjednodušší emocionální složka, jen přehozená do jiné formy. Vycházím třeba z metra, lidi stojí na schodech, v dlouhé stanici jedu minutu a už to jede. Vidím to jako film: přede mnou stojí starší unavená paní a mně to začne znít v hlavě. Hudba není nic složitého, text je strašně těžký. Pokouším se totiž o další, podprahová sdělení.

Je takovým sdělením i řazení skladeb na albu? Která píseň je poslední?

Když dělám album, kde je deset dvacet písniček, je důležitý i konec, aby posluchač správně vnímal celý příběh. Na souborné desce je těch písniček tolik! Poslední je Bílá velryba, k té mě napadá: v západní části Evropy známe dobyvatele jižního pólu Amundsena. V Rusku byli bratři Laptěvovi, podle nichž nese název severní moře Laptěvů. A Tomáš Hanák se radoval, že konečně někdo použil to krásné slovo.

Klip k Polárce se točil na Šbicberkách. Složil jsi tam i nějakou písničku?

Mozek je v mrazu zamražen, nejde to. Hudba je ale jednoduchá věc a naštěstí se dá využít moderní technika. Jakmile mě něco napadne, nahraju si to a pustím si to doma. Udělám základní aranž s kytarou, s klukama z kapely ji doděláme a pak do ní vymýšlím slova.

Kolik z takového způsobu tvorby vznikne odpadu?

Já mám výhodu lenosti, takže žádný. Jak se teď tolik nehraje, mám občas pět až sedm písniček, které budou hezké. Ale nejsem tady sám... Mám dvě osoby, kterým bych chtěl nějakou písničku věnovat.

Jak skládá hudbu pro symfonický orchestr, když neumí noty? Kterému herci zhudebnil báseň? A kdy měl největší trému? Posĺechněte si celý rozhovor.